Uznávám, že jsem se probrala trochu pozdě. Hodnotit předchozí rok v září je přece jen trochu přehnané, ale i tak to zkusím. Hodnocení bude na části, protože bych se ráda vyjádřila podrobněji k většině titulů. V této části se chci zaměřit na knihy, které jsem nedokončila (DNF - z anglického "did not finish"). Bylo jich celkem šest, což je na mě poněkud vysoké číslo. Nedočetla jsem je ale z různých důvodů a k některým z nich se chci v budoucnu vrátit, takže to automaticky neznamená, že se mi nelíbily.
THE FIFTH SEASON (N. K. JEMISIN)
.jpg) |
| Zdroj: wikipedia.org |
Odloženo v květnu 2017 zhruba v polovině.
Tohle je jedna z knih, ke které bych se ráda vrátila, i když vím, že se nakonec stejně budu muset zapřít, abych ji dočetla. Problém totiž tkví v tom, že kniha je vyprávěna ze tří pohledů, z nichž jeden pro mě byl dost obtížně stravitelný. Druhé dva jsem ale hltala poměrně rychle a se zájmem. Můj první pokus o přečtení ztroskotal právě na tom, že v jednom momentu už jsem se nedokázala donutit knihu otevřít, protože jsem skončila u toho nestravitelného pohledu.
The Fifth Season je první díl epické fantasy trilogie The Broken Earth americké autorky N. K. Jemisin, která za tuto knihu v roce 2016 získala cenu Hugo. U nás ji teď v září vydalo pod názvem Páté roční období nakladatelství Host.
Kniha vypráví o světě (pravděpodobně budoucí Zemi), ve kterém je země velmi nestabilní a jednou za čas dochází k takové sérii katastrof, že prakticky vyhladí většinu civilizace. V tomto světě žije kromě obyčejných lidí i lidé nadaní schopností se zemí manipulovat. Těm se říká Orogene a jsou v podstatě ze společnosti vyvržení, protože se jich všichni bojí. Pokud se s takovou schopností někdo narodí a někdo ho ze strachu ještě jako dítě nezabije, stává se majetkem říše a musí podstoupit trénink, aby se naučil své schopnosti ovládat.
Příběh vypráví tři postavy. Všechny jsou Orogene, ale jsou rozdílného věku a jejich příběh se odehrává v jiných letech.
Damaya je dítě, které je odvezeno na výcvik v hlavním městě říše. Její příběh mi vzdáleně připomínal takového temnějšího Harryho Pottera. Damaya není mezi svými spolužáky zrovna oblíbená a stává se obětí šikany. Brzy se začíná otrkávat a snaží se přistoupin na špinavou hru svých spolužáků a oplácet jim jejich útoky. Tyhle části mě bavily. Zvláštní jazyk, kterým Jemisin píše se mi k dětskému pohledu hodil a bylo zajímavé sledovat Damayin vývoj z poněkud naivního dítěte v odhodlané a silné mladé děvče.
Syenite už má výcvik skoro za sebou a aby se dostala na vyšší postavení, musí přijímat úkoly, které jí zadají nadřízení. Dokonce i když to zrovna nejsou žádné dobrodružné mise, na kterých by uplatnila své schopnosti. Její nejdůležitější úkol je totiž počít dítě s jedním z nejmocnějších Orogene. Díky němu se ale brzy dostává i k jedné zdánlivě rutinní misi, která se ovšem brzy zvrtne. Ne rozdíl od částí Damayi, nebyly tyhle tak stacionární a epizodní. Syenite vyprávěla souvislý příběh, který měl směr a spád a zajímavou zápletku. Postavy se podívaly do částí země, které čtenář do té doby nemohl zahlédnout, a odhalovaly nové zvyklosti a politické uspořádání. Tahle část se mi líbila asi nejvíc, ale Damaya byla těstně za ní.
Zato třetí část, vyprávěná z pohledu Essun, byla téměř nestravitelná. Essun je dospělá žena, vdaná, se dvěma dětmi, která žije mezi normálními lidmi a svou moc tají. Když ale její manžel zjistí, že jejich syn je Orogene, zavraždí ho a jejich dceru unese. Essun se vydá je hledat. Už to, že na rozdíl od Syenitiny cesty, se na té Essunině téměř nic neděje, pro mě byl problém. Kdyby ten příběh stál sám o sobě, tak bych si na to zřejmě zvykla a přizpůsobila se pomalému tempu, ale kvůli tomu kontrastu se Syenite a částečně i Damayou mi to vůbec nešlo. Navíc byl příběh Essun vyprávěn du-formou, tedy ve druhé osobě. To je velmi netypické a já osobně to nemám moc ráda, ale tady mi to vadilo víc než obvykle. Připadalo mi, že to nemělo žádný důvod a navíc vyprávět du-formou z pohledu postavy, která má velmi specifické zkušenosti, do kterých se čtenář moc vcítit nemůže, je rušivé a dochází pak k opačnému efektu, než jakého má du-forma dosáhnout. Alespoň u mě to fungovalo tak, že jsem velmi brzy rezignovala a Essun mě přestala zajímat. To, že se její příběh dost vlekl tomu vůbec nepomohlo. Nicméně i tam byly některé zajímavé prvky, co se týkalo vedlejších postav, takže úplně ztracené to nebylo a možná by se v druhé polovině tenhle příběh trochu rozjel.
Takže jediné, co mě brzdilo od dočtení téhle knihy byla Essun, ale předpokládám, že v budoucnu, když na to budu připravená a knihu si správně načasuju, to bude představovat o něco menší překážku. Pořád si nejsem jistá, jestli se v tom případě pustím do dalšího dílu, ale tyhle úvahy jsou předčasné.
Jak už jsem zmiňovala, styl autorky je velmi zvláštní. Píše v přítomném čase a zní trochu vzdáleně až nepřítomně, jako by se jí děj knihy vůbec netýkal. Navíc, co se týče výstavby svého světa, postupuje velmi pomalu, často mnohem pomaleji než příběh, což občas znamená, že úplně nevíte, co přesně se v knize děje. Tahle fantasy nebude sedět každému a možná nakonec ani mně, ale druhou šanci knize rozhodně dám.
Tohle je jedna z knih, ke které bych se ráda vrátila, i když vím, že se nakonec stejně budu muset zapřít, abych ji dočetla. Problém totiž tkví v tom, že kniha je vyprávěna ze tří pohledů, z nichž jeden pro mě byl dost obtížně stravitelný. Druhé dva jsem ale hltala poměrně rychle a se zájmem. Můj první pokus o přečtení ztroskotal právě na tom, že v jednom momentu už jsem se nedokázala donutit knihu otevřít, protože jsem skončila u toho nestravitelného pohledu.
The Fifth Season je první díl epické fantasy trilogie The Broken Earth americké autorky N. K. Jemisin, která za tuto knihu v roce 2016 získala cenu Hugo. U nás ji teď v září vydalo pod názvem Páté roční období nakladatelství Host.
Kniha vypráví o světě (pravděpodobně budoucí Zemi), ve kterém je země velmi nestabilní a jednou za čas dochází k takové sérii katastrof, že prakticky vyhladí většinu civilizace. V tomto světě žije kromě obyčejných lidí i lidé nadaní schopností se zemí manipulovat. Těm se říká Orogene a jsou v podstatě ze společnosti vyvržení, protože se jich všichni bojí. Pokud se s takovou schopností někdo narodí a někdo ho ze strachu ještě jako dítě nezabije, stává se majetkem říše a musí podstoupit trénink, aby se naučil své schopnosti ovládat.
Příběh vypráví tři postavy. Všechny jsou Orogene, ale jsou rozdílného věku a jejich příběh se odehrává v jiných letech.
Damaya je dítě, které je odvezeno na výcvik v hlavním městě říše. Její příběh mi vzdáleně připomínal takového temnějšího Harryho Pottera. Damaya není mezi svými spolužáky zrovna oblíbená a stává se obětí šikany. Brzy se začíná otrkávat a snaží se přistoupin na špinavou hru svých spolužáků a oplácet jim jejich útoky. Tyhle části mě bavily. Zvláštní jazyk, kterým Jemisin píše se mi k dětskému pohledu hodil a bylo zajímavé sledovat Damayin vývoj z poněkud naivního dítěte v odhodlané a silné mladé děvče.
Syenite už má výcvik skoro za sebou a aby se dostala na vyšší postavení, musí přijímat úkoly, které jí zadají nadřízení. Dokonce i když to zrovna nejsou žádné dobrodružné mise, na kterých by uplatnila své schopnosti. Její nejdůležitější úkol je totiž počít dítě s jedním z nejmocnějších Orogene. Díky němu se ale brzy dostává i k jedné zdánlivě rutinní misi, která se ovšem brzy zvrtne. Ne rozdíl od částí Damayi, nebyly tyhle tak stacionární a epizodní. Syenite vyprávěla souvislý příběh, který měl směr a spád a zajímavou zápletku. Postavy se podívaly do částí země, které čtenář do té doby nemohl zahlédnout, a odhalovaly nové zvyklosti a politické uspořádání. Tahle část se mi líbila asi nejvíc, ale Damaya byla těstně za ní.
Zato třetí část, vyprávěná z pohledu Essun, byla téměř nestravitelná. Essun je dospělá žena, vdaná, se dvěma dětmi, která žije mezi normálními lidmi a svou moc tají. Když ale její manžel zjistí, že jejich syn je Orogene, zavraždí ho a jejich dceru unese. Essun se vydá je hledat. Už to, že na rozdíl od Syenitiny cesty, se na té Essunině téměř nic neděje, pro mě byl problém. Kdyby ten příběh stál sám o sobě, tak bych si na to zřejmě zvykla a přizpůsobila se pomalému tempu, ale kvůli tomu kontrastu se Syenite a částečně i Damayou mi to vůbec nešlo. Navíc byl příběh Essun vyprávěn du-formou, tedy ve druhé osobě. To je velmi netypické a já osobně to nemám moc ráda, ale tady mi to vadilo víc než obvykle. Připadalo mi, že to nemělo žádný důvod a navíc vyprávět du-formou z pohledu postavy, která má velmi specifické zkušenosti, do kterých se čtenář moc vcítit nemůže, je rušivé a dochází pak k opačnému efektu, než jakého má du-forma dosáhnout. Alespoň u mě to fungovalo tak, že jsem velmi brzy rezignovala a Essun mě přestala zajímat. To, že se její příběh dost vlekl tomu vůbec nepomohlo. Nicméně i tam byly některé zajímavé prvky, co se týkalo vedlejších postav, takže úplně ztracené to nebylo a možná by se v druhé polovině tenhle příběh trochu rozjel.
Takže jediné, co mě brzdilo od dočtení téhle knihy byla Essun, ale předpokládám, že v budoucnu, když na to budu připravená a knihu si správně načasuju, to bude představovat o něco menší překážku. Pořád si nejsem jistá, jestli se v tom případě pustím do dalšího dílu, ale tyhle úvahy jsou předčasné.
Jak už jsem zmiňovala, styl autorky je velmi zvláštní. Píše v přítomném čase a zní trochu vzdáleně až nepřítomně, jako by se jí děj knihy vůbec netýkal. Navíc, co se týče výstavby svého světa, postupuje velmi pomalu, často mnohem pomaleji než příběh, což občas znamená, že úplně nevíte, co přesně se v knize děje. Tahle fantasy nebude sedět každému a možná nakonec ani mně, ale druhou šanci knize rozhodně dám.
