Dávejte si pozor, co si přejete. Mohlo by se se Vám to splnit. Třeba Quentin Coldwater si v životě nepřál nic menšího, než uniknout z šedivého brooklinského života obyčejných mudlů do světa, kde vládne magie. Místo Connecticutu do Narnie, místo Yaleu do Bradavic. Do Prahy, do Podolí, do lékárny... Znáte to. Bohužel se ukáže, že je to možné a Quentin je pozván k přijímacím zkouškám na magickou univerzitu Brakebills. Ano, čtete správně: Bohužel. Quentinův vysněný svět je totiž možná ještě horší než ten skutečný.
Možná. Grossmanův syrový pohled na magický svět, který známe z knih C. S. Lewise nebo J. K. Rowlingové je totiž přece jen lehce přismahnutý. Pořád je to fantazie. A od svých předloh se magický svět v knize neliší ani zdaleka tolik, jak si možná Grossman představoval. Kdyby koneckonců někdo z Brakebills vyprávěl studentovi Bradavic, že u nich při hodině sežral jednu studentku netvor z jiného světa, nejspíš by se mu dostalo maximálně blahosklonného poplácání po rameni.
Rozhodující tady není ani tak to, co se v knize vlastně děje, ale spíš jak je to popisováno. V Narnii si můžeme přečíst o genocidě, o náboženských represích, atentátech, úkladných vraždách, válkách, kanibalismu, ekvivalentu ukřižování Ježíše Krista a Aslan ví, o čem dalším. Harry Potter se také zrovna nedrží zpátky. Jenže tyhle knihy jsou psané pro jiné publikum. Mágové jsou jednoznačně určeni dospělým, kteří chtějí, aby ta zvěrstva byla popisována do větších podrobností. A to přesto, že hlavní hrdina Quentin má věkově blízko k Harrymu z pozdějších dílů.
