Uznávám, že jsem se probrala trochu pozdě. Hodnotit předchozí rok v září je přece jen trochu přehnané, ale i tak to zkusím. Hodnocení bude na části, protože bych se ráda vyjádřila podrobněji k většině titulů. V této části se chci zaměřit na knihy, které jsem nedokončila (DNF - z anglického "did not finish"). Bylo jich celkem šest, což je na mě poněkud vysoké číslo. Nedočetla jsem je ale z různých důvodů a k některým z nich se chci v budoucnu vrátit, takže to automaticky neznamená, že se mi nelíbily.
THE FIFTH SEASON (N. K. JEMISIN)
.jpg) |
| Zdroj: wikipedia.org |
Odloženo v květnu 2017 zhruba v polovině.
Tohle je jedna z knih, ke které bych se ráda vrátila, i když vím, že se nakonec stejně budu muset zapřít, abych ji dočetla. Problém totiž tkví v tom, že kniha je vyprávěna ze tří pohledů, z nichž jeden pro mě byl dost obtížně stravitelný. Druhé dva jsem ale hltala poměrně rychle a se zájmem. Můj první pokus o přečtení ztroskotal právě na tom, že v jednom momentu už jsem se nedokázala donutit knihu otevřít, protože jsem skončila u toho nestravitelného pohledu.
The Fifth Season je první díl epické fantasy trilogie The Broken Earth americké autorky N. K. Jemisin, která za tuto knihu v roce 2016 získala cenu Hugo. U nás ji teď v září vydalo pod názvem Páté roční období nakladatelství Host.
Kniha vypráví o světě (pravděpodobně budoucí Zemi), ve kterém je země velmi nestabilní a jednou za čas dochází k takové sérii katastrof, že prakticky vyhladí většinu civilizace. V tomto světě žije kromě obyčejných lidí i lidé nadaní schopností se zemí manipulovat. Těm se říká Orogene a jsou v podstatě ze společnosti vyvržení, protože se jich všichni bojí. Pokud se s takovou schopností někdo narodí a někdo ho ze strachu ještě jako dítě nezabije, stává se majetkem říše a musí podstoupit trénink, aby se naučil své schopnosti ovládat.
Příběh vypráví tři postavy. Všechny jsou Orogene, ale jsou rozdílného věku a jejich příběh se odehrává v jiných letech.
Damaya je dítě, které je odvezeno na výcvik v hlavním městě říše. Její příběh mi vzdáleně připomínal takového temnějšího Harryho Pottera. Damaya není mezi svými spolužáky zrovna oblíbená a stává se obětí šikany. Brzy se začíná otrkávat a snaží se přistoupin na špinavou hru svých spolužáků a oplácet jim jejich útoky. Tyhle části mě bavily. Zvláštní jazyk, kterým Jemisin píše se mi k dětskému pohledu hodil a bylo zajímavé sledovat Damayin vývoj z poněkud naivního dítěte v odhodlané a silné mladé děvče.
Syenite už má výcvik skoro za sebou a aby se dostala na vyšší postavení, musí přijímat úkoly, které jí zadají nadřízení. Dokonce i když to zrovna nejsou žádné dobrodružné mise, na kterých by uplatnila své schopnosti. Její nejdůležitější úkol je totiž počít dítě s jedním z nejmocnějších Orogene. Díky němu se ale brzy dostává i k jedné zdánlivě rutinní misi, která se ovšem brzy zvrtne. Ne rozdíl od částí Damayi, nebyly tyhle tak stacionární a epizodní. Syenite vyprávěla souvislý příběh, který měl směr a spád a zajímavou zápletku. Postavy se podívaly do částí země, které čtenář do té doby nemohl zahlédnout, a odhalovaly nové zvyklosti a politické uspořádání. Tahle část se mi líbila asi nejvíc, ale Damaya byla těstně za ní.
Zato třetí část, vyprávěná z pohledu Essun, byla téměř nestravitelná. Essun je dospělá žena, vdaná, se dvěma dětmi, která žije mezi normálními lidmi a svou moc tají. Když ale její manžel zjistí, že jejich syn je Orogene, zavraždí ho a jejich dceru unese. Essun se vydá je hledat. Už to, že na rozdíl od Syenitiny cesty, se na té Essunině téměř nic neděje, pro mě byl problém. Kdyby ten příběh stál sám o sobě, tak bych si na to zřejmě zvykla a přizpůsobila se pomalému tempu, ale kvůli tomu kontrastu se Syenite a částečně i Damayou mi to vůbec nešlo. Navíc byl příběh Essun vyprávěn du-formou, tedy ve druhé osobě. To je velmi netypické a já osobně to nemám moc ráda, ale tady mi to vadilo víc než obvykle. Připadalo mi, že to nemělo žádný důvod a navíc vyprávět du-formou z pohledu postavy, která má velmi specifické zkušenosti, do kterých se čtenář moc vcítit nemůže, je rušivé a dochází pak k opačnému efektu, než jakého má du-forma dosáhnout. Alespoň u mě to fungovalo tak, že jsem velmi brzy rezignovala a Essun mě přestala zajímat. To, že se její příběh dost vlekl tomu vůbec nepomohlo. Nicméně i tam byly některé zajímavé prvky, co se týkalo vedlejších postav, takže úplně ztracené to nebylo a možná by se v druhé polovině tenhle příběh trochu rozjel.
Takže jediné, co mě brzdilo od dočtení téhle knihy byla Essun, ale předpokládám, že v budoucnu, když na to budu připravená a knihu si správně načasuju, to bude představovat o něco menší překážku. Pořád si nejsem jistá, jestli se v tom případě pustím do dalšího dílu, ale tyhle úvahy jsou předčasné.
Jak už jsem zmiňovala, styl autorky je velmi zvláštní. Píše v přítomném čase a zní trochu vzdáleně až nepřítomně, jako by se jí děj knihy vůbec netýkal. Navíc, co se týče výstavby svého světa, postupuje velmi pomalu, často mnohem pomaleji než příběh, což občas znamená, že úplně nevíte, co přesně se v knize děje. Tahle fantasy nebude sedět každému a možná nakonec ani mně, ale druhou šanci knize rozhodně dám.
SEDMÉ ZNAMENÍ (NORA ROBERTS)
Odloženo v červnu 2017 asi v 80 procentech.
Lituji, že jsem nad touhle knihou strávila tolik času, i když jsem měla důvod, proč jsem čekala až do 80 procent, ačkoliv mě to přestalo bavit už ve dvaceti.
Asi ve třinácti jsem od Nory Robertsové četla sérii Klíče, která má podobný námět a velice se mi líbila, i když to není zrovna čtivo pro třináctiletou holku. Tehdy ale YA nebylo a nebo bylo, ale spíše infantilní a nezáživné. Takže jsem četla vysokou fantasy. Důvod, proč jsem sáhla po klíčích byl ten, že jsem chtěla něco zaměřené na romantiku, ale v klasických ženských románech mi chyběl ten fantasy prvek.
Nedávno jsem Klíče přečetla znovu, abych zjistila, jestli se mi líbily jen proto, že mi bylo třináct nebo je to opravdu zajímavé. A překvapivě se mi série líbila i teď, když mi táhne na třicet. Není to žádná hodnotná literatura, ale ve svém žánru jsou Klíče poměrně nenapadnutelné. Tři ženy, tři muži a jedno nadpřirozené tajemství. Odsýpá to, postavy jsou celkem dobře charakterizované a funguje mezi nimi chemie. Navíc je zápletka okořeněná ještě jedním společným cílem a tím je založení podniku.
Cokoliv se v klíčích povedlo, autorka v Sedmi znameních úplně pohřbila.
Nadpřirozený element přišel o jakýkoliv náboj ve chvíli, kdy se hlavní padouch začal vyskytovat v příběhu na denním pořádku a působil spíš směšně než děsivě. Všechny postavy byly nevysvětlitelně a (alespoň zezačátku) bezdůvodně posedlé představou, že jsou "propojeny" a neustále na toto téma vedly vážné diskuze. Nikdo z těch šesti neměl prakticky žádný náznak osobnosti. Dlouho mě autorka dokázala držet v naději, že dvě postavy by mohly mít jakýsi potenciál. V knize se totiž většinu času nevyskytovaly, tak jsem čekala, co s nimi bude. Objevily se asi v těch 70 procentech a když ani ony nevykazovaly žádné známky čehokoliv, co by z nich dělalo lidi, knihu jsem odložila.
Možná proto, že neměly osobnost, byly vztahy mezi postavami neuvěřitelně umělé a vypadalo to, že bez autorky, by si sotva zapamatovaly jméno toho druhého. Nic navíc v knize nebylo. Žádné založení společného podniku ani jiné společné zájmy vyjma nadpřirozena.
Překlad už to jenom dodělal. I když bylo někdy těžké říct, jestli byl ten hrozný sloh překladem nebo vlastním výtvorem autorky. Perly jako: "Ovšem ani tréma není vysloveně hrozná věc. Je to taková kombinace ouha a ach ach, což je přece docela zajímavé, nebo ne?" mě budou ještě několik let pronásledovat v nočních můrách.
DEKAMERON (GIOVANNI BOCCACCIO)
Odloženo v říjnu 2017 asi v 10 procentech.
Uznávám, že jsem se moc daleko nedostala, ale řekla bych, že tohle prostě není něco, co můžete číst najednou a postupně. Takže nevylučuji, že si v budoucnu přečtu pár příběhů, když budu mít zrovna náladu.
Upřímně mám ale pocit, že tahle kniha je klasikou ze všech možných důvodů jen ne proto, že by byl Boccaccio nějaký velký spisovatel. On sám už v úvodu prohlašuje, že tuhle knihu napsal pro ženy, protože stejně nemají nic jiného na práci, tak by mohly alespoň zahnat nudu. Takže to ani nebylo myšleno jako nějaký literární skvost. Hlavní důvod proč se kniha stal klasikou byl nejspíš ten, že až do začátku 20. století byl Dekameron celkem peprný. S tím, jak se uvolňovalo tabu, co se týkalo sexu, začal Dekameron na zajímavosti podstatně ztrácet. Dnes už je to relikvie a modernímu čtenáři asi moc nenabídne.
Klasikou je spíš ze setrvačnosti a protože je to jedna z mála knih západního kánonu, která svou dobu nějak reprezentuje. Když se podíváme na zbytek, máme tam Sira Gawaina a Zeleného rytíře, (fanfikci na Artuše, o které se ve škole prakticky nemluví) nebo Canterburské povídky, což je ale zase fanfikce na Dekameron. Pak už je tu jenom Dante s Božskou komedií, což sice není málo, ale pořád je to jen jedno dílo. Takže si moc vybírat nemůžeme.
Co se týče mého dojmu konkrétněji, rámcový příběh mi přišel dost směšný, ale měl alespoň jistou zábavní hodnotu. Jednotlivé příběhy, které si postavy vyprávěly už na tom ale tak slavně nebyly. Všechny si byly navzájem tak podobné, že jsem dost brzy ztratila přehled a kdybych měla popsat děj jedné povídky, asi bych tam zamíchala prvky z deseti dalších.
Opravdu se klaním komukoliv, kdo tohle dokázal přečíst celé.
A SOLDIER OF THE GREAT WAR (MARK HELPRIN)
Odloženo v listopadu 2017 asi v 25 procentech.
K téhle knize se určitě vrátím. Mám s ní ale podobný problém jako s The Fifth Season, i když v trochu menší míře. Nic mě tady neirituje, ale některé pasáže mě vyloženě nebavily.
A Soldier of the Great War je historický román, který podrobně popisuje život Alessandra Guilianiho, veterána 1. světové války. Příběh není chronologický a často přeskakuje mezi různými obdobími Alessandrova života. V tom tkvěl můj problém, protože některá období mi nepřipadala vůbec zajímavá. Bavily mě například části, kde byl ještě malý kluk a nebo naopak starý muž. Naopak jeho vysokoškolská léta a první lásky mě vůbec nezaujaly. K 1. světové válce jsem se nedostala.
Kniha je dost popisná, ale prosvítá z ní lehký smysl pro humor a není vyloženě těžká na čtení. Spíš je prostě dlouhá. Původně jsem ji měla přečíst kvůli knižnímu klubu Mishy Collinse, ale sehnala jsem ji pozdě.
Nicméně se k ní časem vrátím. Zajímá mě a ty méně záživné pasáže vydržím, když si vyberu vhodný moment.
KVÍLEJÍCÍ SCHODIŠTĚ (JONATHAN STROUD)
Odloženo v lednu 2018 asi ve 20 procentech.
Ano, knihu jsem odložila až letos, ale četla jsem ji jen v prosinci. Pak mě totiž přepadl můj reading slump a když polevil, chtěla jsem začít znovu, od něčeho jiného. Možná se k ní časem vrátím, ale to, co jsem přečetla mě nezaujalo zase tolik, abych nad tím vážně uvažovala.
Kdysi jsem četla Amulet Samarkandu a z toho, co si pamatuju, to bylo mnohem zábavnější než Lockwood. Tahle kniha pro mě ničím zvláštním nevyčnívala.
Série Lockwood & spol. vypráví o skupině dětí, kteří sami vedou agenturu na lovení duchů. V tomto světě mohou duchy vidět jen děti, takže s nimi pak efektivněji bojují. Agentury samotné ale většinou vedou dospělí. Lockwoodova agentura je jediná, kterou vedou děti. Bohužel to neznamená, že jsou nějak úspěšní. Naopak za sebou mají celou řadu průšvihů a nevypadá to, že by se to mělo změnit.
Je jasné, že nejsem cílová skupina této knihy. Amulet Samarkandu jsem koneckonců četla v jedenácti, takže by se mi možná dnes nelíbil ani ten. Postavy mi nic neříkaly a děj ani svět mě ničím nezaujal, takže v podstatě nemám žádný důvod se ke knize vrátit. Ale úplně vyloučit to nechci. Přece jen to hodně ovlivnil můj reading slump.
NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY (PETRA SOUKUPOVÁ)
Odloženo v lednu 2018 asi v 60 procentech.
Tohle byla jen další oběť mého reading slumpu. O vánočních prázdninách jsem se dostala za tu polovinu, ale pak přišel zásek a já už se k ní nevrátila. Nutno říci, že tohle není vhodná kniha na rozečítání, alespoň ne v mém případě, protože tenhle žánr normálně nečtu. Upřímně bych po ní asi ani nesáhla, kdybych nečetla výbornou povídku Petry Soukupové v knize Praha Noir. Snažila jsem se najít něco podobného od ní, ale nic jsem nenašla. Tohle byla náhrada.
Ovšem, kdybych se nezasekla, asi by se mi nakonec líbila. Takhle ale trochu pochybuji, že se k ní vrátím. Už když jsem ji četla, věděla jsem, že tohle není něco, k čemu bych se vracela a kdybych ji chtěla dočíst, musela bych si zopakovat těch 60 procent znovu.
Román vypráví o malém Viktorovi, jeho matce Haně a jeho babičce a zkoumá jejich vztahy v průběhu jednoho roku, kdy Viktor u babičky žije. Hana mateřství příliš nezvládá a Viktor dělá jeden průšvih za druhým a navíc se Haně otevřela možnost na důležitou roli v jednom seriálu, díky které by prakticky nebyla doma. A tak se Viktor stěhuje z Prahy na venkov.
Prakticky každá postava v knize je často neskutečně protivná. Asi nejlépe je na tom babička, která ale i tak ví všechno nejlépe a chce mít věci pod kontrolou. Kromě toho Haně vyčítá první poslední a zcela očividně zavírá oči před chybami jejího bratra. Hana zase svého syna rozmazluje, nechá ho dělat, co se mu zlíbí a spíš než jeho matka, je jeho kamarádka, což klukovi nesvědčí. Dává přednost své kariéře a na roli matky evidentně nemá. Viktor je zase malý kluk. Rozmazlený, nevychovaný a sobecký, věčně přilepený k počítači. Aby bylo jasno, nic z toho mi nevadilo. Naopak to bylo realistické. Ale je to další důvod, proč už bych se do toho podruhé nepustila, když vím, že mi z toho bude smutno.
Rozhodně ale knihu doporučuji. Už jenom styl autorky je skvělý. Polopřímá řeč a krátké věty dodávají vyprávění jakési přerývavé tempo, takové nádechy, jako by vám to někdo vyprávěl ústně. Pro mě osobně byla kniha plná nostalgie, protože jsem trávila léta na chalupě s babičkou a díky téhle knize jsem se tam tak trochu vrátila. Kromě toho je tam několik velmi silných emocí, které se vracejí a proplouvají příběhem. Jako například stesk po zesnulém nebo touha vrátit věci zpátky. Rozhodně to není kniha, která by člověka nechala chladným.
Upřímně se často dokážu držet naděje, že knihu dočtu, velmi dlouho, ale minulý rok jsem se rozhodla být v tomhle realističtější. Pokud jsem něco dva měsíce neotevřela, tak nemá smysl se nutit. Můžu se k tomu vrátit v budoucnu, když budu mít náladu a když ne, taky se nic nestane. Knih na čtení mám stále víc než dost.
Minulý rok byl tedy výjimečný, co se nedočtených knih týče, ale já to beru jako pozitivum. Pořád ještě nejsem ve fázi, kdy bych dokázala odložit knihu třeba po 50 nebo 100 stranách, a upřímně nevím, jestli se do ní někdy dostanu. Takhle mi to zatím stačí. Samozřejmě pořád doufám, že se mi letos podaří udržet DNF na nule, protože by to znamenalo, že jsem měla šťastnou ruku na výběr knih, ale iluze si nedělám.
Tohle je jedna z knih, ke které bych se ráda vrátila, i když vím, že se nakonec stejně budu muset zapřít, abych ji dočetla. Problém totiž tkví v tom, že kniha je vyprávěna ze tří pohledů, z nichž jeden pro mě byl dost obtížně stravitelný. Druhé dva jsem ale hltala poměrně rychle a se zájmem. Můj první pokus o přečtení ztroskotal právě na tom, že v jednom momentu už jsem se nedokázala donutit knihu otevřít, protože jsem skončila u toho nestravitelného pohledu.
The Fifth Season je první díl epické fantasy trilogie The Broken Earth americké autorky N. K. Jemisin, která za tuto knihu v roce 2016 získala cenu Hugo. U nás ji teď v září vydalo pod názvem Páté roční období nakladatelství Host.
Kniha vypráví o světě (pravděpodobně budoucí Zemi), ve kterém je země velmi nestabilní a jednou za čas dochází k takové sérii katastrof, že prakticky vyhladí většinu civilizace. V tomto světě žije kromě obyčejných lidí i lidé nadaní schopností se zemí manipulovat. Těm se říká Orogene a jsou v podstatě ze společnosti vyvržení, protože se jich všichni bojí. Pokud se s takovou schopností někdo narodí a někdo ho ze strachu ještě jako dítě nezabije, stává se majetkem říše a musí podstoupit trénink, aby se naučil své schopnosti ovládat.
Příběh vypráví tři postavy. Všechny jsou Orogene, ale jsou rozdílného věku a jejich příběh se odehrává v jiných letech.
Damaya je dítě, které je odvezeno na výcvik v hlavním městě říše. Její příběh mi vzdáleně připomínal takového temnějšího Harryho Pottera. Damaya není mezi svými spolužáky zrovna oblíbená a stává se obětí šikany. Brzy se začíná otrkávat a snaží se přistoupin na špinavou hru svých spolužáků a oplácet jim jejich útoky. Tyhle části mě bavily. Zvláštní jazyk, kterým Jemisin píše se mi k dětskému pohledu hodil a bylo zajímavé sledovat Damayin vývoj z poněkud naivního dítěte v odhodlané a silné mladé děvče.
Syenite už má výcvik skoro za sebou a aby se dostala na vyšší postavení, musí přijímat úkoly, které jí zadají nadřízení. Dokonce i když to zrovna nejsou žádné dobrodružné mise, na kterých by uplatnila své schopnosti. Její nejdůležitější úkol je totiž počít dítě s jedním z nejmocnějších Orogene. Díky němu se ale brzy dostává i k jedné zdánlivě rutinní misi, která se ovšem brzy zvrtne. Ne rozdíl od částí Damayi, nebyly tyhle tak stacionární a epizodní. Syenite vyprávěla souvislý příběh, který měl směr a spád a zajímavou zápletku. Postavy se podívaly do částí země, které čtenář do té doby nemohl zahlédnout, a odhalovaly nové zvyklosti a politické uspořádání. Tahle část se mi líbila asi nejvíc, ale Damaya byla těstně za ní.
Zato třetí část, vyprávěná z pohledu Essun, byla téměř nestravitelná. Essun je dospělá žena, vdaná, se dvěma dětmi, která žije mezi normálními lidmi a svou moc tají. Když ale její manžel zjistí, že jejich syn je Orogene, zavraždí ho a jejich dceru unese. Essun se vydá je hledat. Už to, že na rozdíl od Syenitiny cesty, se na té Essunině téměř nic neděje, pro mě byl problém. Kdyby ten příběh stál sám o sobě, tak bych si na to zřejmě zvykla a přizpůsobila se pomalému tempu, ale kvůli tomu kontrastu se Syenite a částečně i Damayou mi to vůbec nešlo. Navíc byl příběh Essun vyprávěn du-formou, tedy ve druhé osobě. To je velmi netypické a já osobně to nemám moc ráda, ale tady mi to vadilo víc než obvykle. Připadalo mi, že to nemělo žádný důvod a navíc vyprávět du-formou z pohledu postavy, která má velmi specifické zkušenosti, do kterých se čtenář moc vcítit nemůže, je rušivé a dochází pak k opačnému efektu, než jakého má du-forma dosáhnout. Alespoň u mě to fungovalo tak, že jsem velmi brzy rezignovala a Essun mě přestala zajímat. To, že se její příběh dost vlekl tomu vůbec nepomohlo. Nicméně i tam byly některé zajímavé prvky, co se týkalo vedlejších postav, takže úplně ztracené to nebylo a možná by se v druhé polovině tenhle příběh trochu rozjel.
Takže jediné, co mě brzdilo od dočtení téhle knihy byla Essun, ale předpokládám, že v budoucnu, když na to budu připravená a knihu si správně načasuju, to bude představovat o něco menší překážku. Pořád si nejsem jistá, jestli se v tom případě pustím do dalšího dílu, ale tyhle úvahy jsou předčasné.
Jak už jsem zmiňovala, styl autorky je velmi zvláštní. Píše v přítomném čase a zní trochu vzdáleně až nepřítomně, jako by se jí děj knihy vůbec netýkal. Navíc, co se týče výstavby svého světa, postupuje velmi pomalu, často mnohem pomaleji než příběh, což občas znamená, že úplně nevíte, co přesně se v knize děje. Tahle fantasy nebude sedět každému a možná nakonec ani mně, ale druhou šanci knize rozhodně dám.
SEDMÉ ZNAMENÍ (NORA ROBERTS)
 |
| Zdroj: alza.cz |
Lituji, že jsem nad touhle knihou strávila tolik času, i když jsem měla důvod, proč jsem čekala až do 80 procent, ačkoliv mě to přestalo bavit už ve dvaceti.
Asi ve třinácti jsem od Nory Robertsové četla sérii Klíče, která má podobný námět a velice se mi líbila, i když to není zrovna čtivo pro třináctiletou holku. Tehdy ale YA nebylo a nebo bylo, ale spíše infantilní a nezáživné. Takže jsem četla vysokou fantasy. Důvod, proč jsem sáhla po klíčích byl ten, že jsem chtěla něco zaměřené na romantiku, ale v klasických ženských románech mi chyběl ten fantasy prvek.
Nedávno jsem Klíče přečetla znovu, abych zjistila, jestli se mi líbily jen proto, že mi bylo třináct nebo je to opravdu zajímavé. A překvapivě se mi série líbila i teď, když mi táhne na třicet. Není to žádná hodnotná literatura, ale ve svém žánru jsou Klíče poměrně nenapadnutelné. Tři ženy, tři muži a jedno nadpřirozené tajemství. Odsýpá to, postavy jsou celkem dobře charakterizované a funguje mezi nimi chemie. Navíc je zápletka okořeněná ještě jedním společným cílem a tím je založení podniku.
Cokoliv se v klíčích povedlo, autorka v Sedmi znameních úplně pohřbila.
Nadpřirozený element přišel o jakýkoliv náboj ve chvíli, kdy se hlavní padouch začal vyskytovat v příběhu na denním pořádku a působil spíš směšně než děsivě. Všechny postavy byly nevysvětlitelně a (alespoň zezačátku) bezdůvodně posedlé představou, že jsou "propojeny" a neustále na toto téma vedly vážné diskuze. Nikdo z těch šesti neměl prakticky žádný náznak osobnosti. Dlouho mě autorka dokázala držet v naději, že dvě postavy by mohly mít jakýsi potenciál. V knize se totiž většinu času nevyskytovaly, tak jsem čekala, co s nimi bude. Objevily se asi v těch 70 procentech a když ani ony nevykazovaly žádné známky čehokoliv, co by z nich dělalo lidi, knihu jsem odložila.
Možná proto, že neměly osobnost, byly vztahy mezi postavami neuvěřitelně umělé a vypadalo to, že bez autorky, by si sotva zapamatovaly jméno toho druhého. Nic navíc v knize nebylo. Žádné založení společného podniku ani jiné společné zájmy vyjma nadpřirozena.
Překlad už to jenom dodělal. I když bylo někdy těžké říct, jestli byl ten hrozný sloh překladem nebo vlastním výtvorem autorky. Perly jako: "Ovšem ani tréma není vysloveně hrozná věc. Je to taková kombinace ouha a ach ach, což je přece docela zajímavé, nebo ne?" mě budou ještě několik let pronásledovat v nočních můrách.
DEKAMERON (GIOVANNI BOCCACCIO)
 |
| Zdroj: levneknihy.cz |
Uznávám, že jsem se moc daleko nedostala, ale řekla bych, že tohle prostě není něco, co můžete číst najednou a postupně. Takže nevylučuji, že si v budoucnu přečtu pár příběhů, když budu mít zrovna náladu.
Upřímně mám ale pocit, že tahle kniha je klasikou ze všech možných důvodů jen ne proto, že by byl Boccaccio nějaký velký spisovatel. On sám už v úvodu prohlašuje, že tuhle knihu napsal pro ženy, protože stejně nemají nic jiného na práci, tak by mohly alespoň zahnat nudu. Takže to ani nebylo myšleno jako nějaký literární skvost. Hlavní důvod proč se kniha stal klasikou byl nejspíš ten, že až do začátku 20. století byl Dekameron celkem peprný. S tím, jak se uvolňovalo tabu, co se týkalo sexu, začal Dekameron na zajímavosti podstatně ztrácet. Dnes už je to relikvie a modernímu čtenáři asi moc nenabídne.
Klasikou je spíš ze setrvačnosti a protože je to jedna z mála knih západního kánonu, která svou dobu nějak reprezentuje. Když se podíváme na zbytek, máme tam Sira Gawaina a Zeleného rytíře, (fanfikci na Artuše, o které se ve škole prakticky nemluví) nebo Canterburské povídky, což je ale zase fanfikce na Dekameron. Pak už je tu jenom Dante s Božskou komedií, což sice není málo, ale pořád je to jen jedno dílo. Takže si moc vybírat nemůžeme.
Co se týče mého dojmu konkrétněji, rámcový příběh mi přišel dost směšný, ale měl alespoň jistou zábavní hodnotu. Jednotlivé příběhy, které si postavy vyprávěly už na tom ale tak slavně nebyly. Všechny si byly navzájem tak podobné, že jsem dost brzy ztratila přehled a kdybych měla popsat děj jedné povídky, asi bych tam zamíchala prvky z deseti dalších.
Opravdu se klaním komukoliv, kdo tohle dokázal přečíst celé.
A SOLDIER OF THE GREAT WAR (MARK HELPRIN)
 |
| Zdroj: thingsthatmadeanimpression.wordpress.com |
K téhle knize se určitě vrátím. Mám s ní ale podobný problém jako s The Fifth Season, i když v trochu menší míře. Nic mě tady neirituje, ale některé pasáže mě vyloženě nebavily.
A Soldier of the Great War je historický román, který podrobně popisuje život Alessandra Guilianiho, veterána 1. světové války. Příběh není chronologický a často přeskakuje mezi různými obdobími Alessandrova života. V tom tkvěl můj problém, protože některá období mi nepřipadala vůbec zajímavá. Bavily mě například části, kde byl ještě malý kluk a nebo naopak starý muž. Naopak jeho vysokoškolská léta a první lásky mě vůbec nezaujaly. K 1. světové válce jsem se nedostala.
Kniha je dost popisná, ale prosvítá z ní lehký smysl pro humor a není vyloženě těžká na čtení. Spíš je prostě dlouhá. Původně jsem ji měla přečíst kvůli knižnímu klubu Mishy Collinse, ale sehnala jsem ji pozdě.
Nicméně se k ní časem vrátím. Zajímá mě a ty méně záživné pasáže vydržím, když si vyberu vhodný moment.
KVÍLEJÍCÍ SCHODIŠTĚ (JONATHAN STROUD)
 |
| Zdroj: databazeknih.cz |
Ano, knihu jsem odložila až letos, ale četla jsem ji jen v prosinci. Pak mě totiž přepadl můj reading slump a když polevil, chtěla jsem začít znovu, od něčeho jiného. Možná se k ní časem vrátím, ale to, co jsem přečetla mě nezaujalo zase tolik, abych nad tím vážně uvažovala.
Kdysi jsem četla Amulet Samarkandu a z toho, co si pamatuju, to bylo mnohem zábavnější než Lockwood. Tahle kniha pro mě ničím zvláštním nevyčnívala.
Série Lockwood & spol. vypráví o skupině dětí, kteří sami vedou agenturu na lovení duchů. V tomto světě mohou duchy vidět jen děti, takže s nimi pak efektivněji bojují. Agentury samotné ale většinou vedou dospělí. Lockwoodova agentura je jediná, kterou vedou děti. Bohužel to neznamená, že jsou nějak úspěšní. Naopak za sebou mají celou řadu průšvihů a nevypadá to, že by se to mělo změnit.
Je jasné, že nejsem cílová skupina této knihy. Amulet Samarkandu jsem koneckonců četla v jedenácti, takže by se mi možná dnes nelíbil ani ten. Postavy mi nic neříkaly a děj ani svět mě ničím nezaujal, takže v podstatě nemám žádný důvod se ke knize vrátit. Ale úplně vyloučit to nechci. Přece jen to hodně ovlivnil můj reading slump.
NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY (PETRA SOUKUPOVÁ)
 |
| Zdroj: nakladatelstvi.hostbrno.cz |
Tohle byla jen další oběť mého reading slumpu. O vánočních prázdninách jsem se dostala za tu polovinu, ale pak přišel zásek a já už se k ní nevrátila. Nutno říci, že tohle není vhodná kniha na rozečítání, alespoň ne v mém případě, protože tenhle žánr normálně nečtu. Upřímně bych po ní asi ani nesáhla, kdybych nečetla výbornou povídku Petry Soukupové v knize Praha Noir. Snažila jsem se najít něco podobného od ní, ale nic jsem nenašla. Tohle byla náhrada.
Ovšem, kdybych se nezasekla, asi by se mi nakonec líbila. Takhle ale trochu pochybuji, že se k ní vrátím. Už když jsem ji četla, věděla jsem, že tohle není něco, k čemu bych se vracela a kdybych ji chtěla dočíst, musela bych si zopakovat těch 60 procent znovu.
Román vypráví o malém Viktorovi, jeho matce Haně a jeho babičce a zkoumá jejich vztahy v průběhu jednoho roku, kdy Viktor u babičky žije. Hana mateřství příliš nezvládá a Viktor dělá jeden průšvih za druhým a navíc se Haně otevřela možnost na důležitou roli v jednom seriálu, díky které by prakticky nebyla doma. A tak se Viktor stěhuje z Prahy na venkov.
Prakticky každá postava v knize je často neskutečně protivná. Asi nejlépe je na tom babička, která ale i tak ví všechno nejlépe a chce mít věci pod kontrolou. Kromě toho Haně vyčítá první poslední a zcela očividně zavírá oči před chybami jejího bratra. Hana zase svého syna rozmazluje, nechá ho dělat, co se mu zlíbí a spíš než jeho matka, je jeho kamarádka, což klukovi nesvědčí. Dává přednost své kariéře a na roli matky evidentně nemá. Viktor je zase malý kluk. Rozmazlený, nevychovaný a sobecký, věčně přilepený k počítači. Aby bylo jasno, nic z toho mi nevadilo. Naopak to bylo realistické. Ale je to další důvod, proč už bych se do toho podruhé nepustila, když vím, že mi z toho bude smutno.
Rozhodně ale knihu doporučuji. Už jenom styl autorky je skvělý. Polopřímá řeč a krátké věty dodávají vyprávění jakési přerývavé tempo, takové nádechy, jako by vám to někdo vyprávěl ústně. Pro mě osobně byla kniha plná nostalgie, protože jsem trávila léta na chalupě s babičkou a díky téhle knize jsem se tam tak trochu vrátila. Kromě toho je tam několik velmi silných emocí, které se vracejí a proplouvají příběhem. Jako například stesk po zesnulém nebo touha vrátit věci zpátky. Rozhodně to není kniha, která by člověka nechala chladným.
Upřímně se často dokážu držet naděje, že knihu dočtu, velmi dlouho, ale minulý rok jsem se rozhodla být v tomhle realističtější. Pokud jsem něco dva měsíce neotevřela, tak nemá smysl se nutit. Můžu se k tomu vrátit v budoucnu, když budu mít náladu a když ne, taky se nic nestane. Knih na čtení mám stále víc než dost.
Minulý rok byl tedy výjimečný, co se nedočtených knih týče, ale já to beru jako pozitivum. Pořád ještě nejsem ve fázi, kdy bych dokázala odložit knihu třeba po 50 nebo 100 stranách, a upřímně nevím, jestli se do ní někdy dostanu. Takhle mi to zatím stačí. Samozřejmě pořád doufám, že se mi letos podaří udržet DNF na nule, protože by to znamenalo, že jsem měla šťastnou ruku na výběr knih, ale iluze si nedělám.
Žádné komentáře:
Okomentovat