Recenze: Mágové (Lev Grossman)

Dávejte si pozor, co si přejete. Mohlo by se se Vám to splnit. Třeba Quentin Coldwater si v životě nepřál nic menšího, než uniknout z šedivého brooklinského života obyčejných mudlů do světa, kde vládne magie. Místo Connecticutu do Narnie, místo Yaleu do Bradavic. Do Prahy, do Podolí, do lékárny... Znáte to. Bohužel se ukáže, že je to možné a Quentin je pozván k přijímacím zkouškám na magickou univerzitu Brakebills. Ano, čtete správně: Bohužel. Quentinův vysněný svět je totiž možná ještě horší než ten skutečný.

Možná. Grossmanův syrový pohled na magický svět, který známe z knih C. S. Lewise nebo J. K. Rowlingové je totiž přece jen lehce přismahnutý. Pořád je to fantazie. A od svých předloh se magický svět v knize neliší ani zdaleka tolik, jak si možná Grossman představoval. Kdyby koneckonců někdo z Brakebills vyprávěl studentovi Bradavic, že u nich při hodině sežral jednu studentku netvor z jiného světa, nejspíš by se mu dostalo maximálně blahosklonného poplácání po rameni.

Rozhodující tady není ani tak to, co se v knize vlastně děje, ale spíš jak je to popisováno. V Narnii si můžeme přečíst o genocidě, o náboženských represích, atentátech, úkladných vraždách, válkách, kanibalismu, ekvivalentu ukřižování Ježíše Krista a Aslan ví, o čem dalším. Harry Potter se také zrovna nedrží zpátky. Jenže tyhle knihy jsou psané pro jiné publikum. Mágové jsou jednoznačně určeni dospělým, kteří chtějí, aby ta zvěrstva byla popisována do větších podrobností. A to přesto, že hlavní hrdina Quentin má věkově blízko k Harrymu z pozdějších dílů.

Zcela nepokrytá inspirace Lewisem a Rowlingovou, která by jindy mohla být na škodu, hraje Grossmanovi do karet, protože má jasné demografické zaměření a jasnou reklamu. Grossman se ve svém naturalismu ani zdaleka neblíží Martinovi nebo třeba Lynchovi. Pořád si dává pozor, aby fanoušky Narnie a Harryho Pottera moc nevyděsil. Alespoň ne hned v prvním dílu (k dalším jsem se zatím nedostala). Špíny je akorát tak dost, aby vám trochu zamazala přední sklo, ale pořád přes ni vidíte původní předlohu.

Kromě toho by té špíny nebylo ani zdaleka tolik, kdyby před vámi nejel hlavní hrdina a s mrzutým šklebem ji na vás neházel. Právě fakt, že události vidíme z jeho pohledu, je totiž jedním z hlavních důvodů, proč se všechno v Grossmanově světě zdá tak beznadějné. Quentin není a ani nemá být hrdina, kterého si zamilujete. Harry Potter je sice obrazně i doslova slepý jak patrona, trpí nejrůznějšími komplexy a vlastně téměř v ničem nevyniká, ale má skvělý smysl pro humor, za své přátele by položil život a hlavně jde všemu naproti. Třeba ne úplně dobrovolně, ale jde. Quentin naopak vyniká snad úplně ve všem, ale komplexy má taky a pasivní postoj, který zaujímá ke svému životu, ke svým vztahům a dokonce i k magickému světu, po kterém tak toužil, snadno přebije jakékoliv lehké podráždění, které kdy člověk cítil vůči Harrymu. Quentina budete chtít vzít odrážečskou pálkou přes hlavu. Opakovaně.

Pokud tedy potřebujete mít hlavní hrdiny rádi, Mágům se vyhněte. Quentina nebudete přímo nenávidět, ale nejspíš vám bude protivný a pokud při čtení podlehnete pocitu, že si Quentin za svou situaci může z velké části sám, budete mít pravdu. Často sám sebe sabotuje a neustále touží po něčem, co ho učiní šťastným, aniž by se někdy nějak snažil toho aktivně dosáhnout. Zoufale se upíná k něčemu, o čem si myslí, že mu to štěstí přinese a většinou to i získá, ale vzápětí zjistí, že je stejně nespokojený jako předtím. Quentin rozhodně nečetl ani Hygge ani Lykke ani jiné severské příručky se zdvojenými písmenky, takže se můžete spolehnout, že ve všem vždycky objeví to nejhorší co se dá.

www.syfystore.com

Pokud ovšem ve svých knihách rádi vidíte idioty, dobrá zpráva je, že pro ně nemusíte chodit až do ředitelny. Quentin vystačí tak za tři. Je to ovšem zcela záměrný tah ze strany autora a Mágové skrze Quentinův zarputilý pesimismus získávají tu správnou zasmušilou atmosféru. Podzimní deštivá pondělí jsou na tuhle knihu jako stvořená. Kromě toho se Quentin časem učí a vyvíjí, třebaže rychlostí znuděného šneka. Stále někam směřuje a ani vedlejší postavy nezůstávají pozadu.

Pokud mi na knize něco vadilo, byla to její nestálost. Jako by chtěla být příliš mnoho věcí najednou. Prostředí a vedlejší postavy střídá Grossman častěji než ponožky (alespoň doufám) a Quentin tak zůstává asi jediným stabilním bodem. Grossman nejde tak daleko jako Lynch, který se hned v půlce první knihy rozhodl uspořádat masivní čistku, přesto to byly znatelné změny, které mě vyváděly z rovnováhy a občas i ze samotného příběhu. Ten ostatně nemá žádnou moc velkou soudržnost ani linii, po které by se měl ubírat. Hlavní záporák (jestli se mu tak dá říkat) se tam mihne dvakrát nebo třikrát a v tom, jak se vlastně záporákem stal, máme značné mezery. Část příběhu o Filorii, která je opakovaně zmiňovaná a slibuje něco zajímavého, se nakonec dočká vlažného vysvětlení v jednom odstavci a to jen tak mimochodem.

Grossman se navíc párkrát chytil do vlastní pasti. Nebo možná chytil mě, to si nejsem úplně jistá. Už jsem zmiňovala, že podobnost se světem Harryho Pottera a Narnie knize spíše přidávají, ale je to tak trochu dvojsečná zbraň. Grossman vyvolá pár falešných paralel s předlohami, ale místo aby toho využil a čtenáře šokoval, nechá je vyšumět do ztracena. Fakt, že jsou falešné vlastně spočívá v tom, že v Grossmanově světě nejsou důležité, zatímco v předloze ano.

www.ceskesvycarsko.cz

Přesto ani to není úplně špatně. Svým způsobem dává smysl, že Filorie nemá stejné záporáky jako Narnie. Nemůže mít, protože jedno z poselství v této knize je, že největším nepřítelem jsme si my sami. Přesto mi v knize pořádná Jadis tak trochu chyběla. Hlavní záporák Mágů jí nesahal ani po malíček na noze. Kdyby alespoň působil o to reálněji, možná bych to přešla, ale vlastně to bylo spíš naopak. Byl příliš fantaskní a příliš málo vykreslený než aby mohl mít s realitou něco společného.

Rozpolcená ale nejsem. Tahle kniha za přečtení rozhodně stála a jsem zvědavá na další dva díly. Jen tak trochu doufám, že budou mít o něco čistší, soudržnější příběh. Po prvním dílu si nejsem úplně jistá kam směřujeme, ale Disneyland to asi nebude, ačkoliv s Quentinem jako průvodcem by se Disneyland zdálo jako to nejzasmušilejší místo na světě. Závěr knihy jisté vodítko poskytuje, ale jak dlouho to vydrží si netroufám odhadovat. Klidně by se to po první kapitole mohlo stočit někam k Mordoru.

76%

UKÁZKA

"Občas mám z toho pocit, jako bychom zakopli o nějakou chybu v systému, vy ne? Nějaký zkrat? Porucha kategorizace? Podivné zacyklení? Není to snad tak, že magie je druh vědění, který by měl být zapovězen? Povězte: může člověk, který dokáže seslat kouzlo, vůbec někdy dospět?"

Odmlčel se. Nikdo neodpovídal. Co mu na to k čertu mohli říct? Teď, když své magické vzdělání dokončili, už bylo trochu pozdě spílat jim za to.

"Mám takovou svoji malou teorii, kterou bych tu s vaším dovolením přednesl. Co z vás dělá mágy?" Další mlčení. Fogg se pustil na území řečnických otázek. Ztišil hlas. "Je to tím, že jste inteligentní? Je to tím, že jste odvážní a dobří? Jste snad něčím zvláštní?

Snad. Kdo ví. Ale něco vám povím: já si myslím, že jste mágové, protože jste nešťastní."