PÁTEK
V pátek odpoledne jsem byla odhodlaná odběhat si všechno, co se netýkalo J2M, protože ty jsem musela vecpat do soboty a neděle a navíc jsem chtěla vidět i nějaké panely. Zbývala mi Alexova fotka, jeho podpis a Robův podpis.
Osobně bych strašně ráda sepsala, co se dělo na panelech, ale abych byla upřímná pamatuju si jen různé útržky a ani nevím, který den se vlastně staly. U pátku jsem si jistá jen tím, že na panelu Briany se diskutovalo, že by brzy měla dostat zprávu, jestli CW schválili Wayward Sisters. V sobotu už se totiž vědělo, že bohužel ne.
Byla jsem ráda, že jsem si v pátek mohla vyzkoušet, jak fungují fronty, když je na akci víc lidí. Kdybych se měla hned v pátek starat o autogramy nebo fotky s J2M bez toho, abych věděla jak a kdy se tam dostanu, rozhodně by to bylo mnohem víc stresující. Bylo mi jasné, že fronty na J2M i tak budou úplně jiný level, ale uklidnilo mě, že to bylo všechno velice dobře zorganizované a jako anděl jsem nikde nečekala dlouho. A pokud ano, tak proto, že host ještě nedorazil.
Pro Roba jsem neměla na podpis nic připraveného, ale měla jsem s sebou knihu Family Don't End With Blood, kterou jsem chtěla podepsat od Jensena a Mishy, a vzpomněla jsem si, že Rob tam vlastně má celou kapitolu o tom, jak ho před pár lety na jiném conu postihla mrtvice. Není to úplně ta nejveselejší věc, jakou si nechat podepsat, ale vlastně jsem si na to vzpomněla hlavně proto, že to Alex (myslím, že to byl Alex) zmínil na svém panelu. Prý se o tom zrovna dozvěděl.
Samozřejmě, že na Robově autogramiádě se zase opakovala scéna s rozpačitým "hi". To už jsem si v duchu nadávala do různých domácích zvířat a snažila se samu sebe přesvědčit, abych sakra něco řekla. "To už tady bylo," říkala jsem si. "Copak přesně tohle se nedělo minulý rok s Mishou a pamatuješ jak to dopadlo." Vnitřní hlasy vám někdy na odvaze nepřidají :).
Mezi Robovou autogramiádou a fotkami s Alexem jsem se snažila nějakým způsobem rozvrhnout sobotu a neděli. Věděla jsem, že jakýkoliv J2M panel prostě musím vidět a upřímně jsem nechtěla přijít ani o Roba a Riche. Bohužel se to někdy úplně nedá. Na druhou stranu jsem nakonec přišla o mnohem méně, než jsem čekala (asi 10 minut Jaredova panelu a chvilička z panelu s Robem, Richem a Davidem).
Alexovo foto uklidnilo moje nervy téměř úplně. Přece jen to byl jeden z jeho prvních conů a byl o něj velký zájem, takže na jeho fotky už byla slušná fronta. I přesto netrvalo nijak dlouho, než jsem se dostala dovnitř. Opět jsem se to snažila moc neprotahovat. Vyměnili jsme si zdvořilostní fráze ve smyslu "jak to jde" a "jak se ti líbí JIB", načež se Alex zeptal, jakou bych chtěla pózu. Nic jsem nevymýšlela, tak jsem jen vyhrkla, že "side-hug". Než jsem se nadála, byla jsem z místnosti venku. Tyhle věci jsou vážně tak hrozně rychlé, že je těžké to vnímat. Jediná chvíle, kdy se můžete trochu soustředit na to, co se děje je před fotkou, pak už je to jako byste se teleportovali rovnou do chodby.
Dost se mi ulevilo, že teď už zbývaly na víkend jen fotky a autogramy s J2M. I tak toho sice bylo dost a nemůžu říct, že bych nestrávila hodinu nad rozvrhem a nesnažila se najít alternativy, kdyby se mi náhodou nepodařilo někam dostat, ale pořád jsem měla celé dva dny. Asi nejvíc jsem se potila kvůli sobotnímu ránu, protože abych o nic nepřišla, musela jsem vecpat Jaredův a Mishův autogram a Jensenovu fotku do velmi malého časového prostoru. Každopádně to bylo ještě daleko. V pátek večer jsem totiž měla na programu koktejlový večírek a pak karaoke.
Na večírku jsem se připojila k Taře a jejím kamarádkám a za chvíli jsme byly v hale, kde se akce konala. Musím říct, že nevím, jestli to za to úplně stálo. Tím, že je tam kolem těch sto lidí, je vymáhání pravidel dost obtížná záležitost. Na večírku je totiž povolené se fotit, ale tak, aby to nenarušovalo akci a neokrádalo to ostatní o čas si s hosty popovídat. Zdálo se ovšem, že nějaké hovory skoro nikoho nezajímaly, takže se to trochu zvrhlo v selfie-fest. V takové atmosféře to chce opravdu ostré lokty, abyste se vůbec k nějakému hostu dostali, natož abyste s ním mluvili. Naštěstí jsme ale byly s holkama dost početná skupina na to, abychom to sem tam dokázaly.
Odchytily jsme Alexe, ale upřímně už si vůbec nevzpomínám, o čem jsme s ním mluvily. Myslím, že nic originálního to nebylo. Možná něco o JIBu. Tara se pak chtěla dostat za Adamem, ale ten byl momentálně obklopen fotícími se lidmi. Jak jsme postávaly vedle a vyčkávaly na příležitost, najednou jsem se otočila a za mnou stál Rob, jako zázrakem sám. Podíval se na mě a já jsem se, ve snaze vyhnout se dalšímu "hi", rozhodla být naprosto upřímná: "Pořád na tebe narážím a nikdy nevím, co ti mám říct," začala jsem rozpačitě. "Jsem z tebe hrozně nervózní." Překvapeně se na mě podíval, výraz mu trochu zjihnul a pak mě místo odpovědi pořádně objal. Nechci nijak nadsazovat, jak dlouho to trvalo, protože stopky jsem zrovna v ruce neměla, ale rozhodně to bylo delší objetí než na conu normálně dostanete. Takže jako žádný rozhovor to nebyl, ale aspoň jsem trochu prolomila tu hradbu a už jsem si nepřipadala jako blbec :). Takže si píšu poznámku: "Když nevíš jak dál, řekni, že jsi nervózní a obejmou tě. Got it."
S Adamem jsme se pak chvíli bavily o přízvucích (především o tom jeho) a stihly jsme ještě prohodit pár slov s Richem o seriálových postavách. To už ale museli hosté odejít, aby se připravili na karaoke.
Abych řekla pravdu, jsem tak trochu perfekcionista. Nezpívám špatně, ale mám malý rozsah a spoustu písniček neuzpívám. Tedy ne bez toho, abych skákala po stupnici neohrabaně nahoru a dolů. Takže i když na karaoke zpíváte ve skupině a stejně vás není moc slyšet, na pódium jsem se nehlásila. Kdybych to udělala na začátku, nejspíš by mě vybrali, protože to se hlásilo fakt málo lidí. Potom už se to trochu rozjelo a já to tak nějak vzdala. Zpívalo se několik písniček ze seriálu včetně Dead or Alive, Shake It Off, Eye of the Tiger nebo Highway to Hell, Rob vybral svojí oblíbenou Jessie's Girl (kterou taky miluju) a pak tam byla nějaká příšerná písnička o surfování v USA, kterou jsem slyšela poprvé v životě a už ji ani nikdy slyšet nechci.
Nakonec samozřejmě nesmělo chybět Carry On My Wayward Son. To už jsem se váhavě přihlásila a i když mě nevybrali (protože na tuhle písničku chtěl nahoru fakt každý) přece jen jsem si kousek zazpívala do mikrofonu a to s Robem, který se zastavil u nás v uličce a zpíval kousek na střídačku se mnou a ještě s jednou holkou. Takže na to, že jsem s Robem v podstatě nemluvila, s ním mám docela zážitek :).
SOBOTA
Ještě při sobotní snídani by se na mě klidně dal aplikovat ten meme, na kterém je ženská překrytá matematickými vzorečky. Pořád jsem se totiž snažila přijít na to, jak to udělat s ranními podpisy a autogramy. Chtěla jsem jít napřed pro Jensenovu fotku, ale musela bych pak jít rovnou pro autogramy a pro Jareda a Mishu jsem měla dárky. Ty bych musela vzít s sebou na focení a to už bych měla moc věcí (doporučuje se mít jen jednu tašku, aby se vyhnulo zmatkům při odkládání). Takže to nešlo jinak. Prostě jsem musela napřed pro podpisy. Jensenovu fotku jsem proto v tomto termínu napůl vzdala.
Ukázalo se ovšem, že tady vážně jenom hrály roli moje špatné zkušenosti z Asyla a jako anděl jsem tohle absolutně nemusela řešit. Na celou akci jsem měla slabou hodinu a počítala jsem minimálně 20 minut na každou věc, pokud budu mít velké štěstí.
Na autogramy se stál dlouhý zástup, takže mi pokleslo srdce ještě víc, ale brzy bylo jasné, že jen málo lidí v té řadě jsou andělé. Jeden z organizátorů nás začal třídit a pouštět dovnitř, kde jsme se mohli postavit buď rovnou do řady k příslušnému stolu nebo do čekací řady u vchodu. Jako anděl jsem mohla jít rovnou k řadě u stolu, s tím, že přede mnou bylo maximálně padesát lidí. A to je na autogramech hodně málo.
Jared dorazil s menším zpožděním, ale jakmile přišel, šlo to už jako na drátkách. Nechala jsem ho podepsat jeho kapitolu ve Family Don't End With Blood, což mimochodem nebyl můj plán. Měla jsem s sebou v Římě Mythology of Supernatural právě proto, že Jaredův podpis mi tam chyběl. Jensena a Mishu tam mám, ale Jareda ne. Bohužel jsem na to to ráno úplně zapomněla. Ale Family Don't End With Blood je taky dobrá volba. Na řadu jsem se dostala skoro hned. Po podpisu jsem mu předala tašku s dárkem a řekla jsem mu, že to je pro případ, že by měl hlad. Nakoukl dovnitř a zasmál se, což byla reakce ve kterou jsem trochu doufala, protože Američanovi dáte Kinder vajíčka jen když se snažíte být vtipní. Přihodila jsem tam i Kočičí jazýčky, abych přišla s něčím českým, ale předpokládám, že těch si nevšiml.
Na Mishu jsem nemusela čekat dlouho. Přišel asi pět minut na to a ke stolku jsem se dostala za dalších pět. Pro Mishu jsem přivezla dvě české klasiky, Mirákl od Škvoreckého a Povídky malostranské od Nerudy. Obě samozřejmě v angličtině. Věděla jsem, že nebudu mít čas cokoliv vysvětlovat, tak jsem mu k tomu přibalila krátký vzkaz. I Mishu jsem nechala podepsat Family Don't End With Blood a běžela jsem.
Oba autogramy jsem stihla asi za dvacet minut, takže jsem byla odhodlaná zkusit tu Jensenovu fotku. Přiběhla jsem tedy k příslušné řadě a trochu si povzdychla při pohledu na tolik lidí. A pak jsem se zarazila. Ta fronta byli démoni. Vedle démonů byla další vyhrazená lajna...úplně prázdná. Chvilku jsem na ni zmateně koukala a pak jsem váhavě vyrazila dopředu. Opravdu jsem čekala, že mě bodyguard, který kontroloval vstupenky zastaví, ale on se na mě podíval a říká: "Áá, Anděl? Tak běžte přímo na fotku. Tam už jsou jenom démoni." Lidé v řadě za ním, kteří ho slyšeli mi začali uhýbat, ale mně přišlo blbé je jen tak předbíhat, tak jsem se zařadila za ně a řekla zmatené paní přede mnou: "To je v pohodě. Já se stejně musím psychicky připravit." Do místnosti, kde se fotilo jsem neviděla, ale věděla jsem z pátku, že je malá, takže přede mnou v tu chvíli nemohlo být víc než dvacet lidí.
Organizátorka v místnosti se každého pro jistotu ptala, jakou chce pózu, tak jsem jí řekla, že bych
chtěla "Charlie-hug" (způsob, jakým Dean v SPN objímá Charlie). Organizátorka se široce usmála."Skvěle," řekla a pokynula mi dopředu. Myslím, že se jí hlavně ulevilo, že nechci nic složitého, ale skoro jsem si připadala jako kdyby mě v škole pochválila paní učitelka :).
Na rozdíl od drtivé většiny lidí se nebudu rozepisovat o tom, jak Jensen voněl, protože abych byla upřímná, nevšimla jsem si. Byla jsem příliš zaneprázdněná tím abych se při dotazu, jestli můžu dostat "Charlie-hug", nezakoktala. A pak už jsem ho objímala a všechny moje myšlenky se soustředily na jeho ruku, kterou jsem cítila ve vlasech. A pak na to, jak mě po nich pohladil, než mě pustil. Celá rozzářená jsem mu poděkovala a div jsem neodtancovala z místnosti. Ani jsem se za to nestyděla, protože za a) nebyla jsem ani zdaleka jediná, kdo takhle reagoval a za b) Jensen Ackles mě právě pohladil po vlasech, takže je mi sakra ukradený, co si kdo myslí :). A než se zeptáte, ano, ty vlasy jsem si umyla, ale musela jsem se přemáhat.
Věděla jsem, že po panelu s Jensenem a Jaredem mě ještě před obědem čeká Jensenova autogramiáda. Původně jsem počítala, že půjdu asi až v neděli, protože jsem myslela, že jestli vůbec stihnu Jensenovu fotku, budu muset jít rovnou do sálu a nebudu mít čas vyzvednout si v pokoji dárek pro Jensena. Ale měla jsem ještě spoustu času.
Autogramiáda proběhla prakticky stejně jako ta s Jaredem a s Mishou. Než jsem se rozkoukala už jsem stála ve frontě u stolu a čekali jsme jen na to, až přijde Jensen. Nechala jsem ho podepsat Family Don't End With Blood, abych to tedy měla kompletní a předala jsem mu dárek - pivo z břevnovského pivovaru a dva balíčky sušeného masa. Stejně jako u Mishy jsem mu raději napsala vzkaz. I kdybych měla čas něco vysvětlovat, nejspíš bych toho stejně nebyla schopná.
Tím jsem měla všechny podpisy vyřízené a zůstaly mi už jen tři fotky - Misha, duo Jensen/Misha a J2M trio. Jediné, co jsem mohla časově nějak ovlivnit byla fotka s Mishou, protože ty druhé dvě měly pouze jedno vyhrazené okno (J2M v sobotu odpoledne a Jensen/Misha v neděli ráno). Bylo mi jasné jaké jsem v tom případě měla štěstí, že jsem tyhle fotky získala, protože jich asi nebylo zase tolik.
Rozhodla jsem se Mishovu fotku vyřídit hned po obědě. Už jsem byla mnohem klidnější, co se týkalo časového rozvrhu, takže jsem moc nespěchala. I tak jsem dorazila tak čtvrt hodiny před Mishou :). Nic moc zajímavého se nestalo, kromě toho, že jsme se trošku pletli s rukama kam je kdo dá. Každopádně, really awkward prom pose? Nailed it! Vážně nevím, o co jsem se tady snažila. Ale pořád je to lepší než fotky z Asyla. Jen se příště pokusím být míň vidět.
Fotka s triem už byla o něco zajímavější. Přeci jen jsem chvilku čekala, ale netrvalo dlouho, než jsem se dostala na řadu. Celou dobu jsem se snažila vymyslet, jestli chci nějakou pózu. Už ani nevím, co jsem měla přesně na mysli, ale vím, že jsem si vymyslela nějakou frázi kterou to popsat. Každopádně na to fakt nedošlo. Za prvé vůbec nevím, co se stalo, když jsem přišla na řadu, ale když jsem se chystala jít k nim, Jared se na mě podíval a pak na mě zahvízdal. Jensen s Mishou ho následovali asi spíš v reakci na něj. V tu chvíli jsem se snažila nad tím moc nepřemýšlet a raději jsem se soustředila na to, co mám říct. Zmohla jsem se na "hey, guys" a pak jsem začala popisovat tu pózu, přičemž jsem se otočila zády, abych se na fotku připravila. Jakmile jsem to udělala, Jared mě zezadu popadl a stáhl mě k sobě. Moje načatá věta skončila v půli něčím mezi smíchem a vypísknutím přišlápnuté myši. Chytla jsem se přitom nějaké ruky, kterou jsem měla nejblíž a předpokládám, že právě v tom momentě zmáčkl fotograf spoušť.
Když jsem odcházela z místnosti, připadala jsem si jako opilá. Hihňala jsem se, byla jsem úplně červená a mluvila jsem tak vysokým hlasem, že moje "děkuju" nejspíš slyšeli jen psi. Jakou pózu jsem chtěla původně jsem úplně vypustila z hlavy, protože ať se v té místnosti stalo cokoliv, bylo to super. Upřímně jsem se trochu bála minimálně toho, jak se budu tvářit. Myslela jsem, že určitě budu mít nějaký škleb, jako když mluvím nebo budu mít zavřené oči. Ale výsledek je perfektní. Vypadá to, že se jen zubím jako idiot, než jako že pištím, což se v tu chvíli dělo. Nakonec je to jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Takže díky, Jarede! :)
Co mělo znamenat to hvízdnutí ale pořád nevím. Možná to byla reakce na něco, čeho jsem si nevšimla. Napadlo mě i moje tričko, ale zcela realisticky, jsme na SPN conu a tohle tričko tam mělo tak 20% lidí. A vzhledem k tomu, že moje zkušenosti s Jaredem jsou omezené na tu autogramiádu s Kinder vajíčky a na to, jak mě před dvěma lety přistihl, jak se plížím pryč z jeho panelu (musela jsem na autogramiádu), je taky možné, že tohle dělá pořád a bez zjevného důvodu. Ale nasadil mi tím brouka do hlavy. A bylo samozřejmě skvělé vidět Jareda v dobré náladě, protože mu dopoledne nebylo moc dobře. Dokonce mu na jeho panelu pomáhali Jensen, Rob a Rich, aby to nemusel táhnout sám. Odpoledne to ale evidentně bylo o dost lepší.
V sobotu večer byl ještě koncert Jasona a Reeva, ale bohužel na mě dopadlo vyčerpání, takže jsem dala přednost posteli.
NEDĚLE
V neděli toho už tolik na popisování nezbylo, kromě ranního fota s Jensenem a Mishou. Po včerejší zkušenosti s triem jsem tak nějak počítala, že standardní póza bude v pohodě, ale čím víc jsem se k nim blížila, tím víc jsem to chtěla udělat trochu jinak. Prostě jako že se nebudu stavět mezi ně :). No a protože Jensen je přece jen pro mě číslo jedna (i když je to fakt těsné), tak jsem se na poslední chvíli rozhodla pro pózu, která je vidět na fotce. Takže, když jsem byla na řadě, pozdravila jsem a zeptala se: "Misho, myslíš, že bychom mohli Jensena obejmout?" Misha souhlasil a já se podívala ještě na Jensena, jakože k tomu taky může něco říct a Jensen se široce usmál a řekl: "Absolutely!" Vůbec jsem mu nemusela říkat, aby se otočil směrem k Mishovi - myslím, že Jensen nám vidí až do žaludku :). Výsledek se mi hrozně líbí. Rozhodně jedna ze tří nejlepších fotek, asi ještě s tou s Richem a s triem.
Zbytek dne jsem strávila na panelech, takže není moc co k vyprávění. Jediné, co mi hodně utkvělo v paměti byl ten poslední, který měl být původně Jensen/Misha, ale po chvíli se k nim přidal Jared. Musím uznat, že mě to malinko zklamalo proto, že Jensen s Mishou na sebe reagují trochu jinak, když jsou na pódiu sami, ale na druhou stranu to byla dobrá náhrada za sobotu, kdy Jared prakticky neodpovídal na otázky, jak mu nebylo dobře.
Úplně na závěr se na pódiu shromáždili všichni herci a vytáhli tam i hlavní organizátorku conu, Danielu. Každoročně totiž právě v tuhle chvíli oznamuje, jestli se bude JIB konat i příští rok. Upřímně, kdyby měla říct ne, nevím, jak bych to na jejím místě udělala. Jensen ji drží kolem ramen, všichni křičí "ještě jeden rok" nebo vyvolávají její jméno. Takže předpokládám, že pokud by se nechystala říct, že ano, asi by na to pódium ani nešla. A navíc, příští rok to bude jubileum. Plných deset let! Už se nemůžu dočkat.
Večer, po skončení panelů už byl volný a bylo to dost zvláštní. V pondělí byl sice ještě koncert, ale con jako takový skončil, takže bylo zvláštní, že je v hotelu najednou tak málo lidí.
Už jsem seděla v pokoji a domlouvala se s někým ohledně koncertu, když jsem zvenku zaslechla jekot. Měla jsem tušení, o co by asi mohlo jít a to je potvrdilo, když jsem se podívala z okna a viděla, jak od hotelu odjíždějí dvě černá auta a za nimi s řevem běží skupina holek (v tu chvíli mi jakékoliv moje chování během víkendu připadalo jako vrchol distinguovanosti).
PONDĚLNÍ KONCERT
Na to, že jsem většinu pondělí válela šunky, to uteklo velmi rychle. V 15:45 jsme měli sraz před hotelem, aby nás odvezly autobusy. Lépe řečeno pět autobusů, protože nás bylo celkem dost. Koncert se konal v klubu v Římě, takže jsme tam jeli asi hodinu. Ukázalo se, že autobusy tam nemají moc kde zastavit, takže nás vysazovaly v podstatě uprostřed provozu.
Před vchodem byly připravené lajny pro jednotlivé vstupenky, ale k nim nás pouštěli velmi pozvolna. Zatím jsme se spíš houfovali u zábran. Každopádně mi nepřipadalo, že jsme čekali zase kdovíjak dlouho, i když jsme byli zabraní do hovoru, takže jsme to čekání až tolik nevnímali. V klubu jsem se dostala v podstatě až úplně k pódiu. Bylo tam dost místa, takže alespoň ze začátku se na mě nikdo moc netlačil, i když v průběhu koncertu to tam začínalo být těsnější.
Koncert uváděl víceméně Rich. Jako první zpívala nějaká holka, o které jsem nikdy neslyšela. Jmenovala se Laura. Na kytaru hrála skvěle, ale její zpěv není úplně moje gusto. Každopádně ji rychle vystřídali jiní. Nedokážu si vzpomenout na pořadí ani na všechny písničky, které zpívali (některé navíc neznám), ale vím, že Rob vystřihnul Fare Thee Well, Briana zpívala Valerie (tenhle koncert byl poprvé, co jsem ji slyšela zpívat samotnou a má naprosto nádhernou barvu hlasu), Jason a Revee také zazpívali, i když bohužel neznám názvy těch písniček.
Netrvalo dlouho a byl čas, aby vystoupilo proslulé Quattro 4 Maggio, což je skupina složená z Riche, Roba, Jasona a Jensena, která zřejmě vznikla právě na nějakém z minulých JIBů. Ona také vlastně existuje právě jen na JIBu a trochu to podle toho občas vypadalo, když se snažili shodnout, co vlastně budou zpívat. Podle Richových slov: "Jestli to vypadá, že nevíme, co děláme... tak nevíme, co děláme."
Zpívali docela dlouho. Jensen si v půlce sundal košili, kterou měl přehozenou přes tričko a málem mě zabil, protože se ukázalo, že to tričko má dost krátký rukáv na to, aby mu zpod něj vykukovalo tetování na rameni. To je moje slabost u chlapů obecně, ale u Jensena to má znásobený efekt. Jak řekla jedna z holek na conu: "Je to něco jako odhalený kotník ve viktoriánské éře."
Z písniček, které zpívali si pamatuju své oblíbené jako Brother, Wagon Wheel a Up On Cripple Creek. Také vím, že zaznělo Weight a určitě ještě něco, ale ne u všeho znám názvy. Hallelujah, kterou jsem zmiňovala v první části byla jedna z posledních (a poslední, která vím, jak se jmenuje).
Na závěr vyšli na pódium všichni, včetně hostů, kteří se jen dívali, takže tam byl i Jared, ale ten se tam v podstatě jenom otočil. Skončilo to hrozně rychle, když se na to teď tak ohlížím, i když celý ten koncert mohl trvat tak dvě hodiny, což je docela dost. Epizoda s jekotem a honěním černých aut se zopakovala, když hosté odjížděli z klubu. Myslím, že Jared dokonce na chvíli vykoukl ven, ale stála jsem dost daleko a přes ten houf jsem nic neviděla.
NÁVRAT
Svým způsobem byl odlet zpátky do Prahy podobně dobrodružný, jako let do Říma. Tentokrát se nám porouchalo letadlo přímo na ranwayi a tak jsme dvě hodiny čekali, až nás opraví a povolí nám odlet. Ale ono je to těžké vnímat, když se pořád snažíte zpracovat víkend.
Nemůžu uvěřit, že budu muset čekat, celý rok, než přijde další JIB, ale pomalu se z toho začínám dostávat. Plánování naštěstí v podstatě ten rok zabere, takže se asi nemusím bát, že bych se nudila. A zážitky budu stejně zpracovávat ještě dlouho. I v těchhle článcích, které jsou tak podrobné, jak jsem dokázala, toho určitě spousta chybí. Ty panely zrovna, které jsou v mých vzpomínkách opravdu tak střípkovité, že se to nedá dát dohromady. Každou chvíli si z nich vybavuji něco jiného.
Teď bych ještě mohla přestat číst jen fanfikce na SPN a vrátit se k tomu, jak to bylo před conem (půl fanfikce, půl normální knihy), ale na to jsem si dala čas do konce května. To by snad mohlo stačit.
Ponaučení z tohohle conu rozhodně plynou, abych tenhle článek zakončila nějak výchovně. Za prvé, bacha na Richarda, on se nezdá. Za druhé, než začnete mluvit s Mishou, osvěžte si historii. A za třetí, nikdy se neotáčejte k Jaredovi zády.
Hodně štěstí.
Autogramiáda proběhla prakticky stejně jako ta s Jaredem a s Mishou. Než jsem se rozkoukala už jsem stála ve frontě u stolu a čekali jsme jen na to, až přijde Jensen. Nechala jsem ho podepsat Family Don't End With Blood, abych to tedy měla kompletní a předala jsem mu dárek - pivo z břevnovského pivovaru a dva balíčky sušeného masa. Stejně jako u Mishy jsem mu raději napsala vzkaz. I kdybych měla čas něco vysvětlovat, nejspíš bych toho stejně nebyla schopná.
Tím jsem měla všechny podpisy vyřízené a zůstaly mi už jen tři fotky - Misha, duo Jensen/Misha a J2M trio. Jediné, co jsem mohla časově nějak ovlivnit byla fotka s Mishou, protože ty druhé dvě měly pouze jedno vyhrazené okno (J2M v sobotu odpoledne a Jensen/Misha v neděli ráno). Bylo mi jasné jaké jsem v tom případě měla štěstí, že jsem tyhle fotky získala, protože jich asi nebylo zase tolik.
Fotka s triem už byla o něco zajímavější. Přeci jen jsem chvilku čekala, ale netrvalo dlouho, než jsem se dostala na řadu. Celou dobu jsem se snažila vymyslet, jestli chci nějakou pózu. Už ani nevím, co jsem měla přesně na mysli, ale vím, že jsem si vymyslela nějakou frázi kterou to popsat. Každopádně na to fakt nedošlo. Za prvé vůbec nevím, co se stalo, když jsem přišla na řadu, ale když jsem se chystala jít k nim, Jared se na mě podíval a pak na mě zahvízdal. Jensen s Mishou ho následovali asi spíš v reakci na něj. V tu chvíli jsem se snažila nad tím moc nepřemýšlet a raději jsem se soustředila na to, co mám říct. Zmohla jsem se na "hey, guys" a pak jsem začala popisovat tu pózu, přičemž jsem se otočila zády, abych se na fotku připravila. Jakmile jsem to udělala, Jared mě zezadu popadl a stáhl mě k sobě. Moje načatá věta skončila v půli něčím mezi smíchem a vypísknutím přišlápnuté myši. Chytla jsem se přitom nějaké ruky, kterou jsem měla nejblíž a předpokládám, že právě v tom momentě zmáčkl fotograf spoušť.
Co mělo znamenat to hvízdnutí ale pořád nevím. Možná to byla reakce na něco, čeho jsem si nevšimla. Napadlo mě i moje tričko, ale zcela realisticky, jsme na SPN conu a tohle tričko tam mělo tak 20% lidí. A vzhledem k tomu, že moje zkušenosti s Jaredem jsou omezené na tu autogramiádu s Kinder vajíčky a na to, jak mě před dvěma lety přistihl, jak se plížím pryč z jeho panelu (musela jsem na autogramiádu), je taky možné, že tohle dělá pořád a bez zjevného důvodu. Ale nasadil mi tím brouka do hlavy. A bylo samozřejmě skvělé vidět Jareda v dobré náladě, protože mu dopoledne nebylo moc dobře. Dokonce mu na jeho panelu pomáhali Jensen, Rob a Rich, aby to nemusel táhnout sám. Odpoledne to ale evidentně bylo o dost lepší.
V sobotu večer byl ještě koncert Jasona a Reeva, ale bohužel na mě dopadlo vyčerpání, takže jsem dala přednost posteli.
NEDĚLE
V neděli toho už tolik na popisování nezbylo, kromě ranního fota s Jensenem a Mishou. Po včerejší zkušenosti s triem jsem tak nějak počítala, že standardní póza bude v pohodě, ale čím víc jsem se k nim blížila, tím víc jsem to chtěla udělat trochu jinak. Prostě jako že se nebudu stavět mezi ně :). No a protože Jensen je přece jen pro mě číslo jedna (i když je to fakt těsné), tak jsem se na poslední chvíli rozhodla pro pózu, která je vidět na fotce. Takže, když jsem byla na řadě, pozdravila jsem a zeptala se: "Misho, myslíš, že bychom mohli Jensena obejmout?" Misha souhlasil a já se podívala ještě na Jensena, jakože k tomu taky může něco říct a Jensen se široce usmál a řekl: "Absolutely!" Vůbec jsem mu nemusela říkat, aby se otočil směrem k Mishovi - myslím, že Jensen nám vidí až do žaludku :). Výsledek se mi hrozně líbí. Rozhodně jedna ze tří nejlepších fotek, asi ještě s tou s Richem a s triem.
Úplně na závěr se na pódiu shromáždili všichni herci a vytáhli tam i hlavní organizátorku conu, Danielu. Každoročně totiž právě v tuhle chvíli oznamuje, jestli se bude JIB konat i příští rok. Upřímně, kdyby měla říct ne, nevím, jak bych to na jejím místě udělala. Jensen ji drží kolem ramen, všichni křičí "ještě jeden rok" nebo vyvolávají její jméno. Takže předpokládám, že pokud by se nechystala říct, že ano, asi by na to pódium ani nešla. A navíc, příští rok to bude jubileum. Plných deset let! Už se nemůžu dočkat.
Večer, po skončení panelů už byl volný a bylo to dost zvláštní. V pondělí byl sice ještě koncert, ale con jako takový skončil, takže bylo zvláštní, že je v hotelu najednou tak málo lidí.
Už jsem seděla v pokoji a domlouvala se s někým ohledně koncertu, když jsem zvenku zaslechla jekot. Měla jsem tušení, o co by asi mohlo jít a to je potvrdilo, když jsem se podívala z okna a viděla, jak od hotelu odjíždějí dvě černá auta a za nimi s řevem běží skupina holek (v tu chvíli mi jakékoliv moje chování během víkendu připadalo jako vrchol distinguovanosti).
PONDĚLNÍ KONCERT
Na to, že jsem většinu pondělí válela šunky, to uteklo velmi rychle. V 15:45 jsme měli sraz před hotelem, aby nás odvezly autobusy. Lépe řečeno pět autobusů, protože nás bylo celkem dost. Koncert se konal v klubu v Římě, takže jsme tam jeli asi hodinu. Ukázalo se, že autobusy tam nemají moc kde zastavit, takže nás vysazovaly v podstatě uprostřed provozu.
Před vchodem byly připravené lajny pro jednotlivé vstupenky, ale k nim nás pouštěli velmi pozvolna. Zatím jsme se spíš houfovali u zábran. Každopádně mi nepřipadalo, že jsme čekali zase kdovíjak dlouho, i když jsme byli zabraní do hovoru, takže jsme to čekání až tolik nevnímali. V klubu jsem se dostala v podstatě až úplně k pódiu. Bylo tam dost místa, takže alespoň ze začátku se na mě nikdo moc netlačil, i když v průběhu koncertu to tam začínalo být těsnější.
Koncert uváděl víceméně Rich. Jako první zpívala nějaká holka, o které jsem nikdy neslyšela. Jmenovala se Laura. Na kytaru hrála skvěle, ale její zpěv není úplně moje gusto. Každopádně ji rychle vystřídali jiní. Nedokážu si vzpomenout na pořadí ani na všechny písničky, které zpívali (některé navíc neznám), ale vím, že Rob vystřihnul Fare Thee Well, Briana zpívala Valerie (tenhle koncert byl poprvé, co jsem ji slyšela zpívat samotnou a má naprosto nádhernou barvu hlasu), Jason a Revee také zazpívali, i když bohužel neznám názvy těch písniček.
Zpívali docela dlouho. Jensen si v půlce sundal košili, kterou měl přehozenou přes tričko a málem mě zabil, protože se ukázalo, že to tričko má dost krátký rukáv na to, aby mu zpod něj vykukovalo tetování na rameni. To je moje slabost u chlapů obecně, ale u Jensena to má znásobený efekt. Jak řekla jedna z holek na conu: "Je to něco jako odhalený kotník ve viktoriánské éře."
Z písniček, které zpívali si pamatuju své oblíbené jako Brother, Wagon Wheel a Up On Cripple Creek. Také vím, že zaznělo Weight a určitě ještě něco, ale ne u všeho znám názvy. Hallelujah, kterou jsem zmiňovala v první části byla jedna z posledních (a poslední, která vím, jak se jmenuje).
Na závěr vyšli na pódium všichni, včetně hostů, kteří se jen dívali, takže tam byl i Jared, ale ten se tam v podstatě jenom otočil. Skončilo to hrozně rychle, když se na to teď tak ohlížím, i když celý ten koncert mohl trvat tak dvě hodiny, což je docela dost. Epizoda s jekotem a honěním černých aut se zopakovala, když hosté odjížděli z klubu. Myslím, že Jared dokonce na chvíli vykoukl ven, ale stála jsem dost daleko a přes ten houf jsem nic neviděla.
NÁVRAT
Svým způsobem byl odlet zpátky do Prahy podobně dobrodružný, jako let do Říma. Tentokrát se nám porouchalo letadlo přímo na ranwayi a tak jsme dvě hodiny čekali, až nás opraví a povolí nám odlet. Ale ono je to těžké vnímat, když se pořád snažíte zpracovat víkend.
Nemůžu uvěřit, že budu muset čekat, celý rok, než přijde další JIB, ale pomalu se z toho začínám dostávat. Plánování naštěstí v podstatě ten rok zabere, takže se asi nemusím bát, že bych se nudila. A zážitky budu stejně zpracovávat ještě dlouho. I v těchhle článcích, které jsou tak podrobné, jak jsem dokázala, toho určitě spousta chybí. Ty panely zrovna, které jsou v mých vzpomínkách opravdu tak střípkovité, že se to nedá dát dohromady. Každou chvíli si z nich vybavuji něco jiného.
Teď bych ještě mohla přestat číst jen fanfikce na SPN a vrátit se k tomu, jak to bylo před conem (půl fanfikce, půl normální knihy), ale na to jsem si dala čas do konce května. To by snad mohlo stačit.
Ponaučení z tohohle conu rozhodně plynou, abych tenhle článek zakončila nějak výchovně. Za prvé, bacha na Richarda, on se nezdá. Za druhé, než začnete mluvit s Mishou, osvěžte si historii. A za třetí, nikdy se neotáčejte k Jaredovi zády.
Hodně štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat