24-hodinový čtecí maraton

Zdroj: ps32.org

Vlastně se to nepovedlo až tak, jak jsem plánovala. Po vzoru různých youtubových videí jsem měla v plánu začít číst někdy večer a ukončit maraton druhý den ve stejnou hodinu, s tím, že pár hodin věnuji spánku a nezbytným činnostem. Měla jsem vědět, že to tak jednoduché rozhodně nebude. Ani na dovolené totiž člověk nemá celý den jen pro sebe, takže to skončilo tak, že jsem za těch 24 hodin sice přečetla víc stran než normálně, ale přímo za maraton bych to asi neoznačila.

Tohle se mi ale podařilo:

1. Dočetla jsem Řeky Londýna od Bena Aaronovitche, kterými jsem se prokousávala od začátku

Zdroj: databazeknih.cz

července a u kterých pořád váhám jestli byly jednou z příčin mého červencového "reading slumpu" nebo to prostě jenom odnesly jako ostatní knihy, které jsem měla právě rozečtené. Už fakt, že u téhle knihy váhám ale naznačuje, že pravděpodobně jednou z příčin bude. Ne že by byla vyloženě špatná, ale občas to byla dost velká nuda. Kdyby nebylo tohohle maratonu, nejsem si jistá, jak dlouho bych ji dočítala.

Někdy letos v lednu nebo v únoru jsem četla Prokletí černé královny od Pierra Pevela a musím říct, že u mě obě knihy skončily zhruba na stejné úrovni, což jsem vůbec nečekala. Prokletí černé královny je z prostředí Paříže, ale jedná se v zásadě také o detektivní urban fantasy. Obě knihy si vysloužily 3 hvězdy, přestože jedna dělá úplně opačnou chybu než druhá. Zatímco u Řek Londýna máte občas problém prokousat se vším tím "world buildingem" (výstavbou fantastického světa) k jádru pudla a posunout se v ději, Prokletí černé královny se soustředí spíš na děj (a výčet pařížských ulic, kterými hlavní hrdina projíždí) a to do té míry, že se svět v knize zdá neúplný a je trochu těžké se do něj přenést. Pierre Pevel si vedl o něco lépe, co se týkalo vedlejších postav, které mě zajímaly o něco málo více než u Aaronovitche. Naopak Aaronovitch byl lepší, co se týkalo zajímavosti zápletky (když už se k ní dostal). 

136 stran

2. Přečetla jsem druhou kapitolu knihy Případ Sant'Ambrogio, což je nonfiction o dvě století starém

Zdroj: kosmas.cz

skandálu, který se odehrál v jednom ženském klášteře v Římě. Musím říct, že při první kapitole jsem si trochu říkala, kde je ten hrozný skandál, protože šlo víceméně o záležitosti víry, které sice mohly být skandální v rámci církve, ale neznělo to jako nic hrozného nebo minimálně natolik zajímavého, aby o tom vyšla tak tlustá kniha. A co se týče pokusu o otrávení kněžny, která v klášteře přebývala, vzhledem k jejímu psychickému zdraví jsem si nebyla úplně jistá, jestli byla nejvěrohodnějším svědkem.

Druhá kapitola ukázala, že jsem se mýlila. Na obálce knihy se píše cosi o vraždících jeptiškách, což se v knize zatím nevyskytlo (a obálkám se často nedá vůbec věřit), ale to, co se v druhé kapitole dozvíte už rozhodně zasahuje i za hranici trestního práva. V té době pravděpodobně ještě více než dnes, protože tehdy se jisté věci posuzovaly trochu jinak.

Jsem opravdu velice zvědavá, kam až se tohle dostane.

43 stran

Zdroj: thegrishaverse.wikia.com

3. Posunula jsem se v Siege and Storm. Druhý díl ze série Griša od Leigh Bardugo byla rovněž obětí mého reading slumpu, ale v tomto případě skutečně jen obětí. Pravda, určité části té knihy by se daly značně zkrátit (hlavně ten začátek), ale i tak je ten příběh zajímavý. Nemůžu o knize moc mluvit, protože bych tím vyspoilovala první díl, ale můžu říct že opravdu nechápu, proč tolik lidí vychvaluje Falešný polibek a tahle série je trochu přehlížená a často kritizovaná za klišé. I když srovnáme jen první díl, tak Světlo a stíny je prostě někde jinde, už jenom proto, že hlavní hrdinka není zredukována na objekt tokání dvou prakticky nerozlišitelných bažantů. V Griše milostná zápletka je a dokonce je tu i milostný trojúhelník (ačkoliv brzy nabere celkem nečekaný směr), ale nezastiňuje všechno ostatní, co se v životě hlavní hrdinky děje. Svět v Griše je mnohem výraznější a hmatatelnější a máte celkem jasno v pravidlech a v prostředí, ve kterém se nacházíte. A především, v Griše se pořád něco děje a když už nějaké hluché místo nastane, rozhodně to nedosahuje levelu Hlavní hrdinka víc než polovinu knihy utírá stoly a přemýšlí, se kterým podezřelým cizincem se dát dohromady. Ne, Falešný polibek nebyl žádná katastrofa, i když alespoň první díl bych váhala nazvat fantasy (uvidíme, co bude v dalších), ale na Grišu to prostě nemá.

40 stran

4. Přečetla jsem dvě povídky z Praha Noir, i když byly, pravda, z těch kratších. Povídkové soubory

Zdroj: paseka.cz

nikdy nebyly úplně můj šálek čaje, ale poslední dobou jsem se v tomhle žánru docela rozjela a byla jsem mile překvapená. V minulém roce jsem přečetla Lesní lišky a Herkulovské úkoly pro Herkula Poirota a i když ani jedna nebyla na 5 hvězd, obě jsem si celkem užila (Lesní lišky o něco víc). A na začátku letošního roku jsem sáhla po Povídkách Malostranských, které také nezklamaly.

Tady jsem zatím na vážkách. Má jít o "noirové" povídky, tedy o temnější příběhy, většinou s nějakou kriminální zápletkou, kde ale nejde o uspokojivé vyřešení případu, ale o lidský konflikt (ať už s jinými lidmi nebo se zákonem). Případ tak klidně může zůstat nevyřešen nebo se vyřeší neoficiální cestou. Policejní složky mají pak v noirovém žánru často negativní roli, pokud se v příběhu vůbec vyskytují.

To všechno zní dobře. Doteď jsem si noirový žánr představovala jako reklamu na Raiffeisenbank s detektivem Arturem, takže jsem se těšila, že mi Praha Noir poskytne poněkud věrohodnější příklady. Až na to, že se hned v úvodu dozvíte, že některé povídky v knize do toho žánru úplně nespadají a spíš se ho jen nějakým aspektem dotýkají. Takže uvidíme. Stejně nakonec bude záležet na tom, jak budou jednotlivé povídky zajímavé.

U prvních dvou do bylo tak padesát na padesát. První povídka od Martina Goffy Tři mušketýři mi připadala taková nemastná, neslaná. Vyšehrad, kde se příběh odehrával nesloužil k ničemu jinému než jako líbivá kulisa, i když se skrz něj autor patrně snažil přibarvit atmosféru. Příliš se mu to nepodařilo. Druhá povídka od Štěpána Kopřivy Amatéři se mi líbila o poznání víc, i když musím uznat, že po Rychlopalbě jsem mu prostě příznivě nakloněná. Sice jsem v tom ten noir hledala trochu marně (nebo jsem prostě špatně pochopila definici), ale příběh měl spád, překvapivý zvrat a zajímavé postavy a to všechno dokázal vměstnat do pár stránek tak, že to nepůsobilo předimenzovaně ani příliš zrychleně. Prostředí Hostivaře hrálo v povídce zcela pragmatickou roli, ale opět, závislé to na něm až tak úplně nebylo. Tady to ovšem nevadilo, protože tu bylo dost jiných věcí.

Každopádně jsem zvědavá, jak si povedou ostatní povídky.

36 stran

Celkový výsledek: 255 stran