ÚVOD
Srazy fanoušků zřejmě bývají vždycky dost chaotická záležitost a zvlášť když jde o jeden z mála srazů seriálu Supernatural v Evropě. Pokud nejste z USA nebo Kanady jsou vaše možnosti v tomto směru omezené a zvlášť pokud se chcete setkat s hlavními představiteli svých oblíbených postav. Samozřejmě můžete přeletět Atlantik, ale už samotná taková akce vás může vyjít na mnohem víc než luxusnější dovolená, zvlášť pokud se nechcete spokojit jen s panely, takže peníze ušetřené za letadlo se hodí.
PLÁNOVÁNÍ A VSTUPENKY
Já jsem za tento rok rozhodně nešetřila. Částečně z pohodlnosti, částečně proto, že je to jen jednou za rok, tak si to musím pořádně užít, ne? Srazy se typicky odehrávají v dražších hotelech, v tomto případě v Hiltonu. Bydlet tam nemusíte, ale je to o dost snazší než dojíždět. Na svém prvním conu v Birminghamu před dvěma lety jsem bydlela jen 15 minut od Hiltonu a i to mi způsobilo spoustu stresu.
V předchozích dvou letech jsem jela na Supernatural con do Velké Británie. Jmenoval se Asylum a minulý rok dost neslavně skončil. Letos pořádalo con v Británii Creation, což je společnost, která má s herci ze seriálu oficiální smlouvu. JIB (neboli Jus In Bello) je ale známý tím, že má uvolněnější atmosféru, právě proto, že je to soukromá akce, pořádaná fanoušky. Creation je ale také lákadlo a kdybych měla více času se připravit a našetřit, asi bych jela i tam.
Pokud se na JIB vůbec chcete dostat, musíte být dost odhodlaní a mít rychlé připojení k internetu (našetřené peníze se rozumí samo sebou). Pokud jste na JIBu byli předtím, máte prioritu a můžete být celkem v klidu, ale pokud jste nováček, rozhodují vteřiny. Sama jsem se pokusila na JIB dostat už dřív a neuspěla jsem. Letos, možná i díky tomu, že někteří lidé se rozhodli jet na Creation, jsem vstupenku nejen získala, ale dokonce se mi podařilo dosáhnout na tu nejvyšší možnou.
JIB jsou v podstatě dva cony v jednom. JIBland a JIBcon. Na JIBlandu jsou jako hosté herci z různých seriálů (tento rok například z Lucifera, Penny Dreadful nebo Spartaka). Vstupenky na něj jsou buď červené nebo fialové (myslím) podle toho jakou chcete prioritu a co do ní chcete mít zahrnutého. JIBcon je con, který patří jen Supernatural a vstupenky na něj jsou mnohem žádanější. Můžete být démon, hříšník nebo lovec, zase podle toho jakou chcete prioritu a tak dále - a v tomto případě i podle toho, co na vás zbyde. Také ale můžete být anděl. Andělská vstupenka je nejvýhodnější v poměru cena/obsah. Dostanete se s ní jak na JIBland tak na JIBcon. Máte prioritu ve všech frontách na fotky, autogramy a podobně nad všemi ostatními vstupenkami, dostanete osobně autogram od většiny hostů, v sále máte nejlepší místa (tedy relativně, protože andělů je 350 - 400) a kromě toho s ní můžete na většinu večerních akcí bez toho, abyste si museli platit vstup zvlášť.
Já jsem původně přemýšlela, že si objednám démona. Věděla jsem, že herce na JIBlandu z 99% nebudu znát a přece jen, kupovat vstupenku na pět dní a jít jen na tři je trochu hloupé. Ale priorita a sedadlo v sále mě zlákalo. A vlastně jsem si stejně myslela, že jako nováček na anděla nemám šanci. K mému překvapení se mi anděla povedlo získat (i když jednoho z posledních) takže byl trochu větší stres ohledně peněz, ale zvládla jsem to.
Další věc je, že pokud chcete cokoliv navíc, co není obsažené ve vaší vstupence, nedá se to koupit naráz. Pro každé "extra" jak se tomu říká je vyhrazené datum a hodina, kdy je lze objednat. Což opět znamená, že musíte poslat email přesně v ten den a hodinu, jinak máte ve většině případů smůlu. A ani, když email pošlete včas, stává se, že se na vás nedostane.
Můžete si koupit autogramy navíc, což já jsem neudělala. Autogramy jsou většinou brané jako příležitost, kdy můžete s hosty prohodit pár slov, ale v reálu to tak nefunguje. Pozdravíte, poděkujete, předáte dárek, pokud nějaký máte a jdete. Zdržíte se jedině v případě, že host iniciuje rozhovor třeba kvůli tomu, co máte k podpisu, ale to se stává zřídka. Upřímně, oni už za ty roky asi viděli všechno :).
Fotky ve vstupence vůbec nemáte, takže jsem samozřejmě musela nějaké objednat. Můžete si vybrat: singles, kde jste jen vy a jeden herec, double se dvěma herci a group se třemi a více. Je ale dané, jaké kombinace jsou možné, takže třeba můžete mít double s Jensenem a Mishou, ale ne s Jensenem a Richardem. Na JIBconu je navíc myslím jediná možná group fotka J2M (Jensen, Jared, Misha). JIBland má group se všemi hosty.
Další extra jsou Meet&Greet. V podstatě vás na 20 minut zavřou do místnosti s dalšími asi 20 lidmi a jedním hercem a vy máte příležitost si s nimi popovídat. M&G s Jensenem, Jaredem a Mishou jsou samozřejmě hned pryč, což se mi vymstilo, protože jsem prošvihla termín asi o pět minut. Takže letos jsem neměla žádný. Příští rok si to plánuju vynahradit.
A pak jsou speciální aktivity. Patří mezi ně pondělní koncert, na kterém zpívají někteří z hostů. Většinou na nich neuslyšíte Mishu a Jareda, kteří sice zřejmě zpívat umějí, ale na pódiu se k tomu moc nemají. Na koncert není problém se dostat a nejde o nijak drahou záležitost. Musíte ale zase zaplatit o jednu noc v hotelu navíc.
Pak je koktejlový večírek, což je takový hromadný M&G se všemi hosty JIBconu kromě J2M. Vstupenek je ale asi sto, takže není jisté, že se vůbec k nějakému hostu dostanete - o tom ještě napíšu.
Nejdražší speciální aktivita jsou takzvané Roman Holiday. Jde o výlet na nějaké zajímavé místo v Římě s hosty JIBconu (pochopitelně kromě Jareda a Jensena). Na výlet jde s vámi asi ještě dalších 30 lidí (vážně nevím přesně, ale není to zas tak moc). Pokud ale nedostanete velké vánoční prémie (můj případ) nebo nejste v balíku, tak to není úplně cenově dostupná záležitost.
CESTA A NAVIGACE CONEM
Abych se ale dostala k samotné akci :). V plánu jsem měla přijet do Říma v úterý 8.5. a odletět následující úterý. JIBland začíná ve středu, takže bych měla čas se zapsat na akci, rozkoukat se a podobně. Ačkoliv je pravda, že jsem celý JIBland brala jako rozkoukávací záležitost, protože jsem bohužel vážně neměla tušení, kdo kterýkoliv z těch herců je.
Samozřejmě se to ale trochu zkomplikovalo. Napřed se ukázalo, že na Roman Holiday potřebuju pas. Neptejte se mě proč, nikdo ho po nás stejně nechtěl, ale zřejmě je pro jistotu potřeba. Problém s občankou v Schengenu je totiž ten, že se nedá kontrolovat automaticky a je to tedy pomalejší proces, zvlášť proto, že se tvoří fronty. Pokud jste někdy přestupovali s občankou z jednoho letadla do druhého, tak víte. Takže jsem si na poslední chvíli zařizovala pas. Tedy, na poslední chvíli z hlediska 30-denní lhůty, naštěstí. Kdybych měla platit zrychlené řízení tak bych se asi zbláznila.
Horší ovšem bylo, že jsem se v sobotu před odletem dozvěděla, že Italové se pomátli a zrovna na úterý si naplánovali stávku letištního personálu. Už ani nevím, kolik jsem měla ten víkend a to pondělí telefonátů a emailových konverzací, abych se dozvěděla, jestli moje letadlo vůbec poletí. Když to ani v pondělí večer nikdo nevěděl z jistotou, byly moje nervy úplně v háji. Nakonec jsem měla naprosto neuvěřitelné štěstí. Moje letadlo ve 12:05 opravdu letělo. Sice v 17:00, ale letělo. To samé se nedalo říct o ostatních letech do Říma, které byly snad až na ten úplně poslední večer, zrušeny. Pět hodin na letišti sice nebylo úplně ideálních, ale dostala jsem jídlo zadarmo, měla jsem knížky, a protože stávka končila v 18:00 a let trvá dva hodiny, věděla jsem celkem jistě, že odletím. Na to, že jsem den předtím lítala po bytě s telefonem u ucha a šílela, dobrý.
 |
| Zdroj: booking.com |
Každopádně na con můžete jet i když tam nikoho neznáte. Já jsem osobně znala jen dvě holky z Asyla, na které jsem ale narazila jednou za celý víkend. Pár lidí jsem znala z facebookových skupin, takže jsme se tam našli, ale upřímně, na conu se můžete dát do řeči snadno úplně s kýmkoliv. Ve frontách, v sále, v hotelové restauraci, na letišti (většinou velmi snadno poznáte, kdo míří na con), u automatů na sladkosti a tak vůbec. Ve facebookové skupině JIBu se ozývají lidé, kteří zvou ostatní, aby se k nim přidali, pokud si chtějí popovídat. Pokud navíc patříte k nějaké fandomové podskupině (většinou různí "shippeři"), můžete se domluvit i s nimi. Já sama jsem Destiel shipper a ve fb skupině jsem narazila na pár lidí, co byli na conu také, tak jsme se sešli.
JIBLAND (STŘEDA A ČTVRTEK)
Ze středy si upřímně moc nepamatuju. Byla jsem ještě celá javorová z toho stresu ohledně cesty a navíc jsem to v hotelu neznala, takže jsem se trochu motala kolem. Zapsala jsem se u organizátorů conu a dostala svojí vstupenku, extra aktivity a rozvrh.
Většinu dne jsem strávila v sále sledováním panelů a kupodivu jsem se občas i chytala ohledně toho, co čem herci mluví. Agents of S.H.I.E.L.D. jsem sice neviděla, ale i tak jsem se bavila, když Brett Dalton přesvědčoval publikum, že ho vůbec netrápí, že ho Coulson zabil. Protože být v tom seriálu je skvělý, však víte...když vás zrovna nezabije Coulson. A proč mají vlastně Coulsona všichni tak rádi? :) Reeve Carney z Penny Dreadful zase většinou zpíval, což je dost univerzální. Dokonce vystřihl písničku Whatever Lola Wants, kterou často zpívá i moje kamarádka s kapelou, takže jsem to musela nahrát a poslat kamarádce k posouzení :). Manu Bennett stejně často jako o Spartakovi vyprávěl o Hobitovi a tam jsem se už chytala.
No a navíc byli na JIBlandu jako uvaděči a příležitostní moderátoři i Richard Speight, Jr. (Gabriel/Trickster/Loki) a Jason Manns (Jensenův kamarád, zpěvák a písničkář, který je v SPN fandomu docela známý, i když já jsem ho do JIBu znala spíš okrajově), takže jsem měla o zábavu postaráno. Ostatně hned úvodní panel, na kterém byli všichni hosté JIBlandu, to potvrdil. Zpívali společně Hallelujah, což Jason s Richardem kritizovali jako špatný tah, protože tuhle laťku už nepřeskočí :). Nakonec se touhle písničkou i končilo, protože ji zpívali Reeve, Jason a Rob na pondělním koncertě s vydatnou podporou publika (ostatně podívejte se sami).
Richard měl ten den autogramiádu, takže jsem rovnou stihla i podpis, abych se tím nemusela zabývat o víkendu. Přinesla jsem si knihu The World of Lore od Aarona Mahnkeho, kterou jsem si těsně před odjezdem koupila jako příhodné čtení do letadla. V knize je kapitola o tricksterech, tak jsem nechala Richarda podepsat tu.
Ve čtvrtek už jsem měla trochu víc napilno. Přijel totiž Rob Benedict (Chuck/Bůh), takže panely byly ještě zajímavější a navíc jsem měla na Richarda a Roba koupené fotky. Fotky jsou taky poměrně rychlá záležitost. Prohodíte většinou jen pár slov o tom, jakou chcete pózu (JIB povoluje kreativitu v tomhle směru, ale musíte to vysvětlit rychle nebo mít vzorovou fotku). Já jsem nad žádnými pózami nepřemýšlela. V podstatě jsem počítala, že dám standardní "tulící avatary".
Takže jsem nakráčela k Richardovi a protože tam nebylo moc lidí, takže byl čas na zdvořilostní fráze, zeptala jsem se ho, jak se mu zatím na JIBu líbí (strašně originální dotaz, jak si můžete všimnout). Pokud zrovna nestojí na pódiu, kde je vtípek tam, vtípek sem, má Richard ve zvyku odpovídat na nebanálnější otázky tak, jako kdyby vás chtěl ujistit, že vám nedává jen tak ledajakou, automatickou odpověď. Takže jsem se na svou otázku dočkala několikavteřinového upřeného pohledu a naprosto vážného: "It's awesome." Řekla jsem, že jsem ráda a zeptala se, jestli mě může na fotku obejmout. Odcházela jsem s tak širokým úsměvem, že na mě jeden z organizátorů vědoucně mrknul.
Fotku s Robem jsem měla později ten den. S Robem je ovšem ta potíž, že je ještě míň ukecaný než já (pokud zrovna nestojí na pódiu s kytarou a nezpívá, tak je to takový tichoučký medvídek). Výsledek byl ten, že ač jsem na Roba v následujících 24 hodinách narážela prakticky neustále, vyměnili jsme si vždycky jen jedno slovo ("hi") a úsměv. Nakonec jsem zjistila jak na něj, ale k tomu se dostanu :).
Fotky si tak za dvě hodiny můžete vyzvednout v merch-roomu. Pokud se fotka z nějakých objektivních důvodů nepovedla (máte zavřené oči, je špatně osvětlená a tak), můžete se jít nechat vyfotit znovu při dalším vyhrazeném termínu. Já měla všechny fotky celkem v pohodě. Asi nejméně povedená byla ta s Robem. Ta s Richem je naopak jedna z mých nejoblíbenějších. To bych skoro věřila, že jsem fotogenická :).
Tím skončil čtvrtek a s ním i pohodička. V pátek už měl začít ten hlavní program, i když Jensen a Jared se měli objevit až v sobotu. A hlavně, v pátek ráno byl sraz pro ty, kteří ukořistili Roman Holiday, tedy včetně mě. Ve čtvrtek večer jsem se ještě dohodla s holkou z Destiel skupiny (jménem Tara), která měla Roman Holiday taky, že budeme dělat jedna druhé oporu. Když se chystáte podniknout něco tak nebezpečného, jako je mluvení s hosty, potřebujete někoho, kdo vám bude krýt záda. Tara mi ještě v ráno v autobuse tvrdila, že nijak ukecaná není, ale šlo jí to mnohem líp než mě.
PÁTEK (ROMAN HOLIDAY)
Lokace Roman Holiday je přísně střežené tajemství, protože se musí za každou cenu zabránit tomu, aby se tam celý con na páteční dopoledne přestěhoval. Tentokrát se šlo do Medicejských zahrad, což podnítilo mou a Tařinu představivost a za chvíli jsme už vymýšlely, jak by se tam dal udělat takový mini-GISHWES. Bludiště s Mishou uprostřed a ostatní hosté by stáli po cestě a dávali nám luštit hádanky a plnit úkoly. Nic takového se naštěstí neodehrálo.
Celá akce trvá asi něco málo přes čtyři hodiny. Tak hodinu jedete autobusem na místo, kde už čekají hosté. Letos to byli David Haydn-Jones (Arthur Ketch), Adam Fergus (Mick Davies), Briana Buckmaster (Donna Hanscum), Alex Calvert (Jack), Rob, Richard, Jason, Reeve Carney a samozřejmě Misha Collins. S Adamem a Alexem jsme na Roman Holiday nemluvily (Tara si dokonce ani nevšimla, že tam Alex byl) a s Robem jsem se jen několikrát pozdravila :). Jinak se nám ale podařilo prohodit pár slov se všemi ostatními, i když ne se všemi to bylo nějak na dlouho.
S Brianou jsme pohodily pár slov o cestě na con. Tara letěla z Austrálie a já měla k dobru tu příšernou stávku. A úplně na začátku jsme mluvily i s Mishou, což nebylo úplně šťastné, protože jsem na to ještě nebyla psychicky připravená. Takže jsem se ho jen vyptala na Berlín. Mluvil trochu o historii a o tom, jak to bylo zajímavé vidět Berlínskou zeď a tak podobně a já měla asi tak milion chytrých a duchaplných poznámek, které mě ale napadly až když jsem večer ležela v posteli. Moje rozhovory s Mishou jsou vůbec něco. Minulý rok na M&G jsem se třeba přeřekla takovým způsobem, že Misha málem spadl ze židle, jak se smál. Prostě buď žvaním nesmysly nebo zarytě mlčím a snažím se přijít na to, co říct. Svým způsobem jsem z Mishy nervóznější než z Jensena.
Prohlídka proběhla kupodivu docela spořádaně. Měli jsme průvodkyni, která nám vyprávěla o historii zahrad, a dokonce jsme ji i poslouchali. Rozhovor s Davidem proběhl v návaznosti na to, protože průvodkyně se zmínila o tom, že v zahradách žije králík a chtěla po nás abychom hádali, jak se jmenuje. Všichni zarytě mlčeli, kromě Davida, který si tipnul, že se jmenuje Ferdinando. To byla poměrně logická volba, vzhledem k tomu, že se tak jmenoval původní majitel zahrad z rodu Medici. Bylo to správně, za což se mu dostalo náležitých gratulací. Takže když se na cestě objevil páv, nemohla jsem si pomoct, abych se Davida drze nezeptala, jestli ví, jak se jmenuje ten pták, když je v tom hádání tak dobrej. Tak jsem se dozvěděla nejen to, že páv se jmenuje Daisy, ale i celou love story o ní jejím pavím milenci Pedrovi. Načež se David začal zaobírat tím, proč jsou samečci tak výrazně zbarvení a jak na to samičky reagují. Upřímně je dost ukecanej, což mi celkem vyhovuje, protože tím míň musím mluvit já.
Pak jsme dorazili do místnosti, kde se podávalo občerstvení a kde jsme zůstali asi nejdéle. Narazily jsme s Tarou na Riche, který se otočil zrovna, když jsem Taře říkala, že chci zkusit ten čokoládový muffin. Rich nám ukázal prázdný košíček od muffinu, co měl v ruce a že prý jsou výborné. Takže většina našeho rozhovoru byla pochopitelně o jídle a pití. A byl to docela dlouhý rozhovor. Vím, že jsme probírali jaké má kdo chutě na základě toho, kde se narodil, mluvili jsme o sladkostech (Rich je paradoxně až tak moc nejí). Krátce jsme mluvili i o prohlídce parku a o tom, odkud jsme. Docela se ale divím, že jsem byla schopná konverzace, protože jak jsme později konstatovaly s kamarádkou, Richard's got game. V jednom momentě jsem se ho na něco zeptala a on se na chvíli odmlčel, přiblížil se asi tak na dva centimetry k mému obličeji, snížil a prohloubil hlas a teprve pak odpověděl. Ono ho to asi baví, když před ním člověk rudne a koktá :).
Pak jsem zastavila Reeva, hlavně proto, že jsem mu chtěla poděkovat za Whatever Lola Wants. I s ním jsme s Tarou mluvily docela dlouho. Reeve Supernatural moc nezná, takže se zajímal o symboly na Tařiných šatech (colty, anti possession symbol a tak). U mě viděl tetování, takže konstatoval, že jsme asi velké fanynky. Což není nijak odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, kde jsme byli. Potom jsme se bavili o Austrálii, o relativních vzdálenostech v Evropě a v Americe a o Praze.
Nakonec jsme s Tarou u občerstvení narazily na Jasona a abych byla upřímná, za Boha si nevzpomenu, o čem jsme mluvili, ale vím, že jsme do toho byli tak zabraní, že jsme s Tarou málem neúmyslně ukradly skleničky. Držely jsme je v ruce a zatímco jsme mluvily s Jasonem a vyšly jsme s nimi ven, takže jsme se musely za Jasonova pošťuchování vracet.
Venku jsme se ještě chvíli poflakovaly a hřály na sluníčku, ale s nikým dalším už jsme nemluvily. Následovalo hromadné foto a pak už jsme se všichni pomalu vraceli k východu. Hosté měli nastoupit do aut a odjet na oběd, ale zdálo se, že se jim moc nechce. Daniela, hlavní organizátorka conu měla co dělat, aby je sehnala dohromady. Já se jim nedivím. Taky bych to protáhla třeba na celý víkend.
Ještě jedna perlička z čekání na autobus: Na zdi vedle zastávky byly namalované nějaké čínské znaky a nějaká holka z Číny, která tam byla s námi říkala, že je to reklama na nelegální papíry. V podstatě jako, když chceš falešný pas nebo něco, tak přijď na určité místo. Prý to vidí skoro všude. Smály jsme se, že se taky může stát, že si to někdo nechá vytetovat a pak bude tvrdit, že je to nějaká čínská mantra nebo tak. Jako když si někdo myslí, že jeho tetování znamená něco jako "hrdost" a ve skutečnosti má vytetovanou slepičí polévku.
Do hotelu jsme se vrátili něco po dvanácté, takže ještě zbývalo dost času než začal odpolední program a s ním skutečný JIBcon. O tom budu vyprávět v dalším článku, protože tenhle je už sám o sobě hodně dlouhý.
Richard měl ten den autogramiádu, takže jsem rovnou stihla i podpis, abych se tím nemusela zabývat o víkendu. Přinesla jsem si knihu The World of Lore od Aarona Mahnkeho, kterou jsem si těsně před odjezdem koupila jako příhodné čtení do letadla. V knize je kapitola o tricksterech, tak jsem nechala Richarda podepsat tu.
Ve čtvrtek už jsem měla trochu víc napilno. Přijel totiž Rob Benedict (Chuck/Bůh), takže panely byly ještě zajímavější a navíc jsem měla na Richarda a Roba koupené fotky. Fotky jsou taky poměrně rychlá záležitost. Prohodíte většinou jen pár slov o tom, jakou chcete pózu (JIB povoluje kreativitu v tomhle směru, ale musíte to vysvětlit rychle nebo mít vzorovou fotku). Já jsem nad žádnými pózami nepřemýšlela. V podstatě jsem počítala, že dám standardní "tulící avatary".
Takže jsem nakráčela k Richardovi a protože tam nebylo moc lidí, takže byl čas na zdvořilostní fráze, zeptala jsem se ho, jak se mu zatím na JIBu líbí (strašně originální dotaz, jak si můžete všimnout). Pokud zrovna nestojí na pódiu, kde je vtípek tam, vtípek sem, má Richard ve zvyku odpovídat na nebanálnější otázky tak, jako kdyby vás chtěl ujistit, že vám nedává jen tak ledajakou, automatickou odpověď. Takže jsem se na svou otázku dočkala několikavteřinového upřeného pohledu a naprosto vážného: "It's awesome." Řekla jsem, že jsem ráda a zeptala se, jestli mě může na fotku obejmout. Odcházela jsem s tak širokým úsměvem, že na mě jeden z organizátorů vědoucně mrknul.
Fotku s Robem jsem měla později ten den. S Robem je ovšem ta potíž, že je ještě míň ukecaný než já (pokud zrovna nestojí na pódiu s kytarou a nezpívá, tak je to takový tichoučký medvídek). Výsledek byl ten, že ač jsem na Roba v následujících 24 hodinách narážela prakticky neustále, vyměnili jsme si vždycky jen jedno slovo ("hi") a úsměv. Nakonec jsem zjistila jak na něj, ale k tomu se dostanu :).
Fotky si tak za dvě hodiny můžete vyzvednout v merch-roomu. Pokud se fotka z nějakých objektivních důvodů nepovedla (máte zavřené oči, je špatně osvětlená a tak), můžete se jít nechat vyfotit znovu při dalším vyhrazeném termínu. Já měla všechny fotky celkem v pohodě. Asi nejméně povedená byla ta s Robem. Ta s Richem je naopak jedna z mých nejoblíbenějších. To bych skoro věřila, že jsem fotogenická :).
PÁTEK (ROMAN HOLIDAY)
Lokace Roman Holiday je přísně střežené tajemství, protože se musí za každou cenu zabránit tomu, aby se tam celý con na páteční dopoledne přestěhoval. Tentokrát se šlo do Medicejských zahrad, což podnítilo mou a Tařinu představivost a za chvíli jsme už vymýšlely, jak by se tam dal udělat takový mini-GISHWES. Bludiště s Mishou uprostřed a ostatní hosté by stáli po cestě a dávali nám luštit hádanky a plnit úkoly. Nic takového se naštěstí neodehrálo.
Celá akce trvá asi něco málo přes čtyři hodiny. Tak hodinu jedete autobusem na místo, kde už čekají hosté. Letos to byli David Haydn-Jones (Arthur Ketch), Adam Fergus (Mick Davies), Briana Buckmaster (Donna Hanscum), Alex Calvert (Jack), Rob, Richard, Jason, Reeve Carney a samozřejmě Misha Collins. S Adamem a Alexem jsme na Roman Holiday nemluvily (Tara si dokonce ani nevšimla, že tam Alex byl) a s Robem jsem se jen několikrát pozdravila :). Jinak se nám ale podařilo prohodit pár slov se všemi ostatními, i když ne se všemi to bylo nějak na dlouho.
S Brianou jsme pohodily pár slov o cestě na con. Tara letěla z Austrálie a já měla k dobru tu příšernou stávku. A úplně na začátku jsme mluvily i s Mishou, což nebylo úplně šťastné, protože jsem na to ještě nebyla psychicky připravená. Takže jsem se ho jen vyptala na Berlín. Mluvil trochu o historii a o tom, jak to bylo zajímavé vidět Berlínskou zeď a tak podobně a já měla asi tak milion chytrých a duchaplných poznámek, které mě ale napadly až když jsem večer ležela v posteli. Moje rozhovory s Mishou jsou vůbec něco. Minulý rok na M&G jsem se třeba přeřekla takovým způsobem, že Misha málem spadl ze židle, jak se smál. Prostě buď žvaním nesmysly nebo zarytě mlčím a snažím se přijít na to, co říct. Svým způsobem jsem z Mishy nervóznější než z Jensena.
Prohlídka proběhla kupodivu docela spořádaně. Měli jsme průvodkyni, která nám vyprávěla o historii zahrad, a dokonce jsme ji i poslouchali. Rozhovor s Davidem proběhl v návaznosti na to, protože průvodkyně se zmínila o tom, že v zahradách žije králík a chtěla po nás abychom hádali, jak se jmenuje. Všichni zarytě mlčeli, kromě Davida, který si tipnul, že se jmenuje Ferdinando. To byla poměrně logická volba, vzhledem k tomu, že se tak jmenoval původní majitel zahrad z rodu Medici. Bylo to správně, za což se mu dostalo náležitých gratulací. Takže když se na cestě objevil páv, nemohla jsem si pomoct, abych se Davida drze nezeptala, jestli ví, jak se jmenuje ten pták, když je v tom hádání tak dobrej. Tak jsem se dozvěděla nejen to, že páv se jmenuje Daisy, ale i celou love story o ní jejím pavím milenci Pedrovi. Načež se David začal zaobírat tím, proč jsou samečci tak výrazně zbarvení a jak na to samičky reagují. Upřímně je dost ukecanej, což mi celkem vyhovuje, protože tím míň musím mluvit já.
Pak jsme dorazili do místnosti, kde se podávalo občerstvení a kde jsme zůstali asi nejdéle. Narazily jsme s Tarou na Riche, který se otočil zrovna, když jsem Taře říkala, že chci zkusit ten čokoládový muffin. Rich nám ukázal prázdný košíček od muffinu, co měl v ruce a že prý jsou výborné. Takže většina našeho rozhovoru byla pochopitelně o jídle a pití. A byl to docela dlouhý rozhovor. Vím, že jsme probírali jaké má kdo chutě na základě toho, kde se narodil, mluvili jsme o sladkostech (Rich je paradoxně až tak moc nejí). Krátce jsme mluvili i o prohlídce parku a o tom, odkud jsme. Docela se ale divím, že jsem byla schopná konverzace, protože jak jsme později konstatovaly s kamarádkou, Richard's got game. V jednom momentě jsem se ho na něco zeptala a on se na chvíli odmlčel, přiblížil se asi tak na dva centimetry k mému obličeji, snížil a prohloubil hlas a teprve pak odpověděl. Ono ho to asi baví, když před ním člověk rudne a koktá :).
Pak jsem zastavila Reeva, hlavně proto, že jsem mu chtěla poděkovat za Whatever Lola Wants. I s ním jsme s Tarou mluvily docela dlouho. Reeve Supernatural moc nezná, takže se zajímal o symboly na Tařiných šatech (colty, anti possession symbol a tak). U mě viděl tetování, takže konstatoval, že jsme asi velké fanynky. Což není nijak odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, kde jsme byli. Potom jsme se bavili o Austrálii, o relativních vzdálenostech v Evropě a v Americe a o Praze.
Nakonec jsme s Tarou u občerstvení narazily na Jasona a abych byla upřímná, za Boha si nevzpomenu, o čem jsme mluvili, ale vím, že jsme do toho byli tak zabraní, že jsme s Tarou málem neúmyslně ukradly skleničky. Držely jsme je v ruce a zatímco jsme mluvily s Jasonem a vyšly jsme s nimi ven, takže jsme se musely za Jasonova pošťuchování vracet.
Venku jsme se ještě chvíli poflakovaly a hřály na sluníčku, ale s nikým dalším už jsme nemluvily. Následovalo hromadné foto a pak už jsme se všichni pomalu vraceli k východu. Hosté měli nastoupit do aut a odjet na oběd, ale zdálo se, že se jim moc nechce. Daniela, hlavní organizátorka conu měla co dělat, aby je sehnala dohromady. Já se jim nedivím. Taky bych to protáhla třeba na celý víkend.
Ještě jedna perlička z čekání na autobus: Na zdi vedle zastávky byly namalované nějaké čínské znaky a nějaká holka z Číny, která tam byla s námi říkala, že je to reklama na nelegální papíry. V podstatě jako, když chceš falešný pas nebo něco, tak přijď na určité místo. Prý to vidí skoro všude. Smály jsme se, že se taky může stát, že si to někdo nechá vytetovat a pak bude tvrdit, že je to nějaká čínská mantra nebo tak. Jako když si někdo myslí, že jeho tetování znamená něco jako "hrdost" a ve skutečnosti má vytetovanou slepičí polévku.
Do hotelu jsme se vrátili něco po dvanácté, takže ještě zbývalo dost času než začal odpolední program a s ním skutečný JIBcon. O tom budu vyprávět v dalším článku, protože tenhle je už sám o sobě hodně dlouhý.
Žádné komentáře:
Okomentovat